Do Čeljabinsku dojet nemusíte

Cílem některých čtenářů je zdolání Komunistického manifestu nebo Ságy rodu Forsytů. Jiní se rádi očima porochní v řádcích slov Agathy Christie. Já narazil na vášnivého čtenáře jízdního řádu obyčejných vlaků...

Polední autobus odjíždějící z naší vsi do Prahy bejvá plnej.

V období bund, kabátů a kožichů jsou si na sedačkách v něm lidé blíž, než v době triček a šortek. V zimě jsme si v busech doslova "na dotek".

Přisednul jsem si k pánovi, jehož maminka musela být elfkou a tatínek Edisonem.

Schoulený do péřové bundy seděl na svém místě s knížkou položenou na klíně. S brejličkama na očích hltal obsah stránek a prstem po nich pojížděl zleva doprava a hedonisticky přitom mlaskal.

"Můžu si přisednout?", zeptal jsem se.

Prst pána přestal po stránce jezdit sem tam a zůstal zapíchnut v jednom bodě. Pán se na mě podíval a přikývnul hlavou.

Po mém usednutí prst nabral svoji předchozí kadenci. Lítal po vnitřku knihy jako fretka a mlaskání pána nabývalo na hlasitosti.

"Byl jste někdy v Užhorodu?", zeptal se mě můj spolucestující z ničehožnic.

"Ne.", přiznal jsem po pravdě, "ale plánoval jsem to, když jsem se toulal po východním Slovensku.", dodal jsem.

"Takže jste tam byl.", odpověděl stroze pán s brejličkama na nose.

"Co to čtete?", zeptal jsem se já, protože jsem bez brýlí na nose zahlédl jenom nějaké tabulky, které se na dvoustraně knihy usadily jako kvočna na vejprtek.

Pán si posunul brýle blíž ke kořeni nosu, prst nechal v knize jako záložku a knížku zavřel.

"To je jízdní řád vlaků, milej pane.", podíval se na mě a znovu mocně zamlaskal.

"Kam jedete?", následovala moje další otázka.

"Nikam.", padla jednoslovná odpověď.

"Aha.", reagoval jsem citoslovcem.

"Nic jinýho jsem za celej život nepřečet. Jen ty řády. V nich je všechno. Puškina ani Chandlera nepotřebuju."

Autobus vyjel od letištního terminálu a štrádoval si to mezi poli k Praze.

"Fakt?", udivilo mě.

"Podívejte se", poposedl čtenář jízdních řádů vlaků na vlastní panimandě a nadechl se, "já si při čtení rád představuju. A to mi autoři románů a novel nedopřejou. Popisujou ve svejch knížkách všechno tak, jak to viděj oni. Takže nuda.", vysvětloval dál.

"Aha.", zmohl jsem se ponejprv zase jenom na citoslovce. "A co v řádcích jízdních řádů vlastně vidíte?"

"Čeljabinsk.", odpověděl čtenář opět jednoslovně.

Byl jsem zvědavej a tak jsem se pokusil mého spolucestujího trochu heftnout. "Co tam?"

"Kde?", kouknul na mě zase pán s brejličkama, které zase sjely na špičku jeho nosu. Jako sáňky...

"No v tom Čeljabinsku, přece."

"Asi tam bude zima a hodně lesů kolem. A komáři. A jede se tam skoro dva dny, to abyste si na cestu udělal pořádnou svačinu.", mlaskal mezi slovy úvah pan Brejlička.

"A dál?", byl jsem zvědavej.

"A dál třeba Antwerpy.", zamlaskal doslova zhurta.

"A tam?"

"Nějaká katedrála, hodně aut na ulicích a vítr od moře, protože to je přístav, víme?", zkoušel mě můj soused.

"Tam jste byl?", zeptal jsem se.

"Několikrát. Cesta trvá patnáct hodin a to máte dost času si přemejšlet vo životech, anebo se rozhodnout vystoupit, změnit trasu a dojet třeba do Koblenze."

"Tam jsem nikdy nebyl.", přiznal jsem.

"Tak si vyjeďte", reagoval pan Brejlička hned, posunul si sklíčka zase blíž ke kořeni nosu, olíznul bříško ukazováčku a zalistoval v jízdním řádu. "Tady", píchnul prst na jedno místo a knížku mi položil do klína.

Nevěděl jsem, co mám dělat.

"No tak...", hecoval mě, "nasedněte do vlaku a vyražte. Hned teď, nebo vám to ujede.", usmál se na mě.

A já na jeho hru přistoupil. V Koblenzi jsem nikdy nebyl a teď, kousek od Divoké Šárky se to mohlo změnit.

"Vidíte?", jezdil v knížce na mém klíně jeho prstem. "V Essenu musíte přestoupit a jet dolů.", ukázal do jednoho místa stránky. "Už jste na cestě?"

A já...i když jsem seděl v autobusu, kterej si to mašíroval Evropskou ke stanici metra na Veleslavíně, jsem najednou seděl ve vlaku do Essenu. 

"Koukáte se z okna?", zeptal se mě pan Brejlička a zase přidal na mlaskání.

"Jo jo. Pěkně upravený to tu maj. Vánoční výzdoba echt deutsch a lidi kolem pobíhaj stejně vyplašeně jako v Praze.", komentoval jsem to, co jsem za okny jedoucího autobusu neviděl.

"A jako v Čeljabinsku. To byste měl vidět ten vánoční šrumec tam, i když maj Vánoce pozdějc, než je máme my."

Zase jsem byli v Čeljabinsku, i když jsme jeli na Veleslavín, kterej byl už na dohled.

Knížka z mého klínu odlítla jako vlaštovka z hnízda na lov much. Hodně rychle.

"Tak to máte krásný.", pověděl jsem sousedovi na dvojsedačce. "Jedete do Prahy a přitom poznáte Německo i Rus."

"No...a Puškina ani Zweiga k tomu nepotřebuju. Když máte fištron, stačej jízdní řády vlaků. Budete taky vystupovat?", zeptal se mě překvapivě, protože náš bus právě dorazil na konečnou.

"Budu.", odpověděl jsem s pochopením.

"A umíte rusky?", mlaskal pán co to šlo.

"Umím.", přiznal jsem, protože jako husákovo dítě jsem byl ruštinou stíhanej od třetí třídy základky.

"Tak to máte velký štěstí. Někdy si totiž myslíte, že třeba jedete do Třeboně a ocitnete se v Kaliningradu a tam je vám čeština k prdu. Tak nashle.", poslal ke mně svoje poslední slova našeho dialogu, vyskočil ze sedačky mnohem hbitěji než já a vystřelil ke dveřím busu.

---

V davu lidí na peronu autobusového nádraží se mi rychle ztratil z dohledu. Zmizelo jeho tělo, ale duše čtenáře jízdních řádů se mnou zůstane napořád. Do Čeljabinsku můžete vlakem kdykoliv dojet, ale vlastně ho nikdy nemusíte nevidět na vlastní oči...