Chvíle, kdy má člověk radost i z mrtvice

Od jara, kdy se média stala jednou velkou "černou kronikou", si člověk užívá s velkou chutí obyčejnosti všedních dnů. Dnů, do kterých radost jen tak pokapává, a každá kapka takového štěstí překoná vše. I mrtvici...

Pár hodin před tím, než na naše dveře zaklepala Pepka, se ke mně Stella tulila víc, než je obvyklý. Asi už něco čuchala...

A pak pic a bylo to tu.

Stella najednou upadla a nemohla vstát. Zůstala ležet s hlavou na stranu a obě její oči kmitaly zprava doleva tak rychle, až mi z toho málem prasklo srdce.

Když jsem se ji snažil opatrně pomoct na zpátky na tlapky, schoulila se sama do sebe a začala se šíleně třást po celém těle.

Klečel jsem u ní a rozbrečel jsem se.

V prvních takových chvílích nemůžete skoro nic. Dlaně bloudící po třesoucím se psím těle uklidňují mě i Stellu. Tak si to v ten moment přeju a dělám pro to maximum.

Pak konečně začne můj - Pepkou nepoklepaný mozek - pracovat.

Klíče od auta, do deky zabalit Stellu, opatrně jí Josefovi dát do náruče a zmizet k autu a vyrazit tam, kde je pomoc.

Cestou ke zvěrolékaři mi hlavou lítají snad všechny minuty a vteřiny našeho více než třináctiletého soužití.

Štěně. Něha, Ostré první zoubky. První malý obojek. Společná postel. Výlety. Koupání v řekách a rybnících. Blbnutí na prvním sněhu Stelly. Mazlení u televize. Dobrodružství při špacíru na Luční boudu a údolím Labe zpět. Kupování pamlsků. Pár rvaček s ostatními psy. Žmoulání Stellinných velkých uší. Drbání na bříšku. Mrzutosti s nočním venčením při průjmu. Svěřování se Stelle se všema trablema. Hry. Radosti. Šedivění. Zpomalení chůze. Vytrhnutí zubů, co už nesloužily. Radostné poskakování při návratu domů a pak ... Pepka.

Po příjezdu na veterinu si připadám jako v seriálu "Pohotovost". 

Odběr krve a po výsledcích rychle na kapačku a půl hodiny dalšího stresu pro nás i pro Stellu.

Když všechno potřebné nakape přes napíchnutou žílu do jejího těla a my dostáváme informace "jak dál" - nepamatujeme si z rad skoro nic a tak si necháme vše zopakovat.

A pak zase deka a do auta a domů a tam to skoro bezvládný tělo s očima v kmitu rychlosti letu letních létavic uložit do pelechu a nalít dva velké panáky domácí slivovice a okamžitě je zaklopit do našich krků.

A ticho, posedávání kolem pelechu a sledování, jestli se tělo pohybuje, jestli Stella dýchá.

Miska se žrádlem poprvé po třinácti letech osiří.

Stella pospává, obočí jí skáče jako děti, když fičej na sáňkách kopcem dolů a přeskakujou výmoly a bezmoc ve mně se násobí a bojím se pomyslet, co bude zítra.

A pak, po několika hodinách ležení na pelechu Stellu do náručí a vynést ji ven na louku za barákem a celou cestu si se Stellou v náručí mocně přát, aby se dokázala vyčůrat.

Pak opatrné uložení Stelly na trávník a .... psí tělo rotuje kolem vlastní oči, hlava padá zleva doprava a zpět, zadní nohy se mění v molitan a pes netuší, co se děje... a nečůrá.

A zase slzy a zoufalost a hlavou všechny vzpomínky současně s velkým strachem z dalších hodin a dnů.

První neprospaná noc. Pelech přesunutý k sedačce v obejváku a rozdělení noční služby u něj.

Ráno po návštěvě Pepky zase opatrně Stellu do náručí, protože se z pelechu sama nezvedne, zaboření nosu do jejího kožíšku a opatrně po schodech dolů do zahrady a tam uložení Stelly na trávník.

Oči pořád kmitají, tělo jako z vody, hlava na stranu, ale to všechno už na všech čtyřech! A ... ocásek Stelly se vrtí ze strany na stranu. Taková úleva.

Když se ale Stella pokusí o jeden krok vpřed - upadne.

A tak si k ní sednu na trávník, opatrně vezmu do obou dlaní její ruku a šeptám: ".. musíš! Budu s tebou, pomůžu ti, chytneme společně balanc a uděláme prvních pár kroků. Prosim tě. Jsi vořech, nejsi žádná vyšlechtěná fifi, kterou zmákne nějaká blbá Pepka. Stello... pojď", prosim, šeptám a mám voči zase mokrý stejně jako Josef, kterej nás pozoruje z okna v kuchyni.

Kmitající oči na mě koukaj, hlava pořád na stranu a všechny čtyři tlapy rozklepaný jako puding.

A... první krok a upadnutí a vstání a zase upadnutí a druhý krok a zase pád na bok...

Trhá mě to, ale nevzdávám se.

"Pojď, dva kroky, vyčůrat a zase tě odnesu do pelechu, jo, holčičko?", mluvim nahlas a Stella se zase zvedá a padá a nechápe, co se s ní děje. A zase vstává a dopajdá k živýmu plotu, tam přičapne, vyčůrá se a zase upadne.

Takže do náruče, domů do pelechu a snaha nalákat její pozornost na oblíbené pamlsky.

Nezabírá.

Takže do deky, zase k doktorovi a znovu na kapačku - tentokrát obohacenou o výživu. A zase si vyslechnout, co všechno ještě může, ale nemusí přijít a pak zase v dece autem domů.

A pak tři dny. Tři dny a tři noci pochybností a odhodlání. Tři dny a tři noci padání na bok. Vodu do mordy prstama namočenýma v ní. Krmení vařeným kuřecím po mini kouskách přímo do tlamy. Hlazení, muchlání, masáže tlapek, pusy do kožíšku. Tři dny a noci nevyspalosti. 

A pak...čtvrtý den ráno...Stella leží na pelechu, oči v klidu a hlava rovně. Tělo slabý, ale ocásek se vrtí jako před návštěvou Pepky. A první v leže zhltnuté piškoty a ... postavení se v pelíšku na všechny čtyři bez podpory!

---

Pepka u nás zaklepala 15. října. 

Prošli jsme úzkostí, strachem, slzama a nevyspáním. Prošli jsme společným odhodláním a chutí se vrátit. 

A vrátili jsme se! Stella ještě pořád chodí se zadníma nohama rozkročenýma jako nohy námořníka, ale už dokáže vyskočit do postele v ložnici a žere jako vlčák pohraničník. A zase doběhne k šuplíku v kuchyňské lince a čumákem do něj strká, aby šuplík otevřel svoji náruč plnou pochoutek.

Vrátilo se k nám štěstí. Štěstí, který překoná všechno - i mrtvici!