Smím střelit lupiče? Jak kde.

Mladá matka tříměsíčního syna se úspěšně ubránila vloupání a pravděpodobně i dalším zločinům. Jeden z násilníků je mrtev a druhý bude možná odsouzen za jeho vraždu, protože ji způsobil svým činem.

Občanovi České republiky tato zpráva bude připadat jako z jiného světa: http://zpravy.idnes.cz/smim-strelit-lupice-ptala-se-americanka-operatorky-a-pak-stiskla-spoust-1og-/zahranicni.aspx?c=A120105_104507_zahranicni_ipl . Žena zastřelila jednoho z lupičů a druhý bude pravděpodobně souzen za jeho vraždu, protože ji způsobil tím, že se rozhodl jít loupit a důsledkem toho byla smrt kumpána. Zodpovědnost za vlastní činy je dotažená do důsledku. Kriminálník by si měl být vědom toho, že při páchání zločinu může přijít k úhoně i on a že jakmile jednou překročí stanovená pravidla lidského soužití, může ho lavina následků, kterou spustil, zavalit. Měl by vědět, že pokud se rozhodne krást, vraždit a znásilňovat, bude v lepším případě potrestán státní mocí a v horším zneškodněn předpokládanou obětí. Zkrátka volba mezi dvěma zly.
V našich podmínkách padá volba mezi dvěma zly na ramena oběti. Ta, ač se nerozhodla dobrovolně stát cílem útoku, si může vybrat mezi pasivním odevzdáním se násilníkovi a aktivní obranou, což však bývá v důsledku ještě horší. V prvním případě bude “jen” okradena, zmlácena znásilněna a jen občas zabita, v druhém případě ji bude s téměř stoprocentní pravděpodobností zlikvidován život v rámci soudního procesu. Ti, kteří se zabývají možností obrany, mají pořekadlo: „Lepší být veden dvěma, než nesen šesti”, které vychází z anglického „lepší být souzen dvanácti, než nesen šesti” s odvolávkou na počet členů poroty. Já k tomu dodávám, že být veden dvěma (případně souzen dvanácti) také není nic moc, navíc když jsem ráno nevstal s jasným plánem, že buď se dnes stanu zbitou a okradenou obětí, nebo zadrženým a obviněným z vraždy. Zato násilník na rozdíl ode mne ráno vstává s myšlenkou, že uskuteční čin, který může vést k jeho uvěznění, nebo i zabití. Pokud se tak sám rozhodl, pak proti gustu žádný dišputát...
Kdyby se uvedený případ stal u nás, matka by už seděla ve vyšetřovací vazbě a komplic zastřeleného by z nemocničního lůžka poskytoval hlavním televizním kanálům rozhovory typu „My jsme ji šli normálně okrást a ona začala hned střílet, kamarád je mrtvý.” To by bylo doprovázeno anketami kolemjdoucích (s vizáží a inteligencí vysokoškolských profesorů), kterými by unisono znělo „Kde to jsme, aby lidi po sobě stříleli, aby se bránili to není možné”. Přidalo by se pár politiků s názorem, že je mezi lidmi příliš mnoho zbraní, což je třeba omezit, aby náhodou někdo (zejména zloděj, nebo vrah) nemohl přijít k úhoně. Je to smutná výpověď o stavu naší společnosti a převrácení logických principů a hodnot. Přitom volbu mezi dvěma zly by měl podstoupit pachatel, nikoliv oběť.