Pokud islám nechceme, nechovejme se podle něj

Nedávný sled událostí opět rozvířil debatu o islámu, muslimech a "naší" civilizaci. V reakci na eskalaci násilí islámského státu se oficiální a samozvaní představitelé muslimské obce v ČR objevili v médiích, v Německu narůstá hnutí PEGIDA, Zelený sport vydal "kontroverzní" reklamu a vše završily teroristické útoky v Paříži jako pomsta za karikování Mohameda.

Objevilo se pár rozumných reakcí (např. Pavel Šafr)., ale většina reakcí se bohužel kloní buďto na jednu, nebo na druhou stranu. Hluboce mne tyto reakce uráží a mrzí, ať už jsou příliš vstřícné (až kolaborantské), nebo jsou příliš tvrdé a "náckoidní".

"Sluníčkáři", neboli muslimofilové, sebemrskačský proud lidí, kteří nenávidí sebe a svoji civilizaci a proto rádi kolaborují s jinými, mají několik základních argumentačních strategií.

1. "Islamofobové" o islámu nic nevědí, Korán nečetli a proto se nemají co k islámu vyjadřovat. A muslimy znají jen z vlaku.

Na to, abyste mohli o islámu diskutovat, nemusíte znát detaily, to, že pojem takíja (taqiyya) se týká šíitského islámu, zatímco v sunnitském je to idtirar, dokonce ani to, zda to byl Mohamedův zeť či tchán, kdo zažil šíitskou, či sunnitskou odnož, význam čísla 72 a 73 (počet panen, čekajících na každého pravověrného v ráji a počet sekt, z nichž jen jedna bude ta pravá, což dává smysl – z každé nepravé sekty jedna pana pro pravověrného). Ani rozhovory se samotnými muslimy nebývají příliš přínosné, většinou vás v názoru na ně utvrdí. Podstatné je, každý si může sehnat tolik informací, kolik chce a že k diskuzi o křesťanství taky nemusíte znát dokonale tuto věrouku.

2. Sebemrskačské srovnávání s prohřešky křesťanství a relativizace hodnot.

Srovnání v prvním článku o zákazu slavit vánoce značně kulhá. Muslimové totiž nejsou nuceni vzdát se svých zvyků, ale naopak nutí vzdát se svých zvyků ostatní. Pokud přijedu jako vyhnanec do nějaké země, určitě mám právo dál slavit vánoce. Ale určitě nemám právo říkat současným obyvatelům, že jejich pohanské oslavy Svantovíta, nebo Peruna, nesmí pořádat veřejně, protože mě to vadí a uráží.

Rovněž nápad v druhém článku, že by někdo vraždil ve jménu Pána Prstenů, nebo Káji Maříka, považuji za scestný. Naopak, pokud si někdo přečte Pána Prstenů, je daleko větší šance, že bude morálním a slušným člověkem. Takto výchovně může působit i film na motivy této knihy (škoda, že muslimské dívky do kina nemohou).

Krásný příklad posunutého vnímání je v tomto rozhovoru.

V čase 15:43 prohlásil Abbás: "Slovo "přizpůsobit" je náznak netolerance. Vy chcete, aby někdo přišel, a nutíte ho, že musí nějaké věci dělat a nějaké věci nedělat."

Dodneška jsem si neuvědomil, jak jsem strašně netolerantní, když si zvu návštěvy a v předsíni jim říkám: "Prosím, vyzujte se." A v obýváku jim zakazuji kouřit. Asi si půjdu dát kebab, abych tu netoleranci odčinil.

3. Slůvko "ale". "Sice redaktory střílet neměli, ale neměli provokovat."

Jak víme už od školky, co je před slůvkem "ale", to neplatí. Tvrdit, že vraždit za názor je sice hrozné, ale neměli provokovat (např. Halík, ale bohužel i zde) znamená útoky schvalovat, což je odporné. Navíc, opět od školy víme, že nejvíce se ostatní posmívají tomu, kdo ukáže, že mu to vadí a reaguje přecitlivěle.

Bohužel reakce těch, kteří považují islám za hrozbu (byť oprávněně) jsou někdy zcela stupidní a ubohé, popírají veškeré výdobytky a principy naší civilizace (kterou chtějí proti islámu "bránit") a dávají inteligentním islamofilům do ruky tvrdou zbraň proti kritice islámu.

1. Reakce "musí se přizpůsobit, jinak ať táhnou"

Opět jde o míru a rozum. V příkladu č. 3 kritiky islámu jsem uvedl příklad s poměrně rozumně stanovenými pravidly návštěvy (vyzouvání, nekouření). Na druhou stranu, jednat s někým "teď jsi tady, budeš poslouchat" je rovněž špatné. Pokud budu chtít po ženských návštěvách, aby chodily po mém obýváku nahé, asi se nesetkám příliš s pochopením. A tak pravidla návštěvy musí být rozumná a hlavně neměnná a předvídatelná. Jednoduchý (a často omílaný) příklad jsou šátky. Jako móda, i jako vyjádření víry nikomu nemusí vadit. Chápu, že ženy se bez nich mohou cítit jako nahé. Proč je zakazovat? Na druhou stranu, zakrývání obličeje je za hranou, kvůli identifikaci, důvěryhodnosti (v nemocnicích, veřejných službách). Je to, jako by do Evropy přišel africký lovec, zvyklý chodit nahý s antilopím rohem na penisu, přivázaným k ramenu. Asi bychom mu rychle vysvětlili, že toto je na veřejnosti nevhodné.

2. Sledování, omezování občanských práv

Německo zareagovalo hysterií, nejhůře, jak mohlo: http://zpravy.idnes.cz/nemecko-islamiste-syrie-obcanky-pasy-dwg-/zahranicni.aspx?c=A150114_115309_zahranicni_aha. Pokud na základě názorů budu z někoho dělat občany druhé kategorie, pak jsem stejný, jako oni. Jistě, pokud je někdo potenciálně nebezpečný, jsou nástroje, jak jej sledovat a ostatní před ním chránit. Takhle paušálně škatulkovat lidi a odpírat jim základní práva je ale znakem nastupujícího fašizmu.

3. Přecitlivělost v situaci, kdy někdo z útoky sympatizuje, nebo je zlehčuje.

Já sám výše tvrdím, že pokud někdo útoky zlehčuje, je to šmejd a je jím třeba opovrhovat. Ale to je vše, žádné zavírání do vězení. Jestliže na jednu stranu chceme, aby Charlie publikoval nahého Mohameda s minaretem místo přirození (naprosto v pořádku), tak na druhou stranu musíme ustát, když někdo publikuje obrázek redaktorů s uřezanými hlavami a popiskem „dobrá práce“. Sice je to nechutné, nemusíme s tím souhlasit, ale pokud existuje svoboda projevu, je to svoboda jakéhokoliv projevu, ne jen toho, co se nám líbí. Touhle perzekucí bylo popřeno vše, co bylo hlásáno a "druhé straně" byl dán skvělý argument o našem pokrytectví..

Ano, Islám (ne islamismus, ne islámský radikalismus) je nebezpečný a pokřivený. Zkuste jakémukoliv muslimovi položit jednoduchou otázku: "Máš nemuslimské přátele? A pokud ano, máš kteréhokoliv z nich raději, než kteréhokoliv jiného svého muslimského přítele?"

Nebo se zkuste podívat na vztah muslimů k synům a dcerám. Zatímco synové jsou v pohodě, dcera, pokud se v dospělosti odchýlí od víry, dopustí nevěry, nebo, nedej Alláhu, začne točit porno, je odsouzena a vlastní otec souhlasí (a někdy vykoná) její popravu. Téměř každý Evropan bude v takové situaci nešťastný, bude dceři domlouvat, možná padne pár facek a dojde k hádce, přesto ji bude ve svém srdci stále milovat. Nechci takovou morálku. Současně ji nikomu nebudu násilím upírat, pokud ji nebude on vnucovat mně.

Jediná šance naší společnosti je neuhýbat, neslevovat a nazývat věci pravými jmény. Jak zpívá skupina Klíč v písni "Pohár a kalich": "Být rovný s rovnými, muž jako žena dávat všem věcem ta pravá jména". Krásnou ukázkou může být komentář k fotografii z pařížského útoku, kdy ozbrojený útočník přistupuje k na zemi ležícímu policistovi. "Sluníčkáři" ji opatřili titulkem "toto je terorista" u útočníka a "toto je muslim" u oběti. Na to zareagovali lidé s opačnými názory s titulky "toto je muslim" u útočníka a "toto je policista" u oběti. Já chci žít ve společnosti, která se nebojí, ani neštítí říci o obou mužích "toto je muslim". To je čistá pravda, neobsahuje žádné hodnocení, odsouzení, ani kolektivní vinu, ale ani žádné omlouvání a obhajování zrůdného činu. Zkrátka neustupovat, ale ani nevytlačovat.

Odpůrci islámu často argumentují: "Nemůžeš dopřát své svobody někomu, kdo je chce zničit. Nemůžeš jednat slušně a férově s člověkem, který s tebou tak nejedná." Můžu. Musím. Musím být stále stejný (jiný, než můj nepřítel), protože jen tak zachovám hodnoty, které chci hájit. Nemohu vzít prsten zla a chtít s ním konat dobro. Jinak můj boj s nepřítelem nemá smysl. I když ho porazím, stanu se nakonec jím. Vyplním tu prázdnotu a výsledkem bude to nejhorší, to co jsem nechtěl, to, proti čemu jsem ze všech sil bojoval.