Včerejší pořad „Máte slovo“ udělal velkou službu všem, kteří se domnívají, že právo na obranu vlastního života je nezadatelným právem. Ukázal v plném světle, že motivem odpůrců obranyschopnosti občana je projekce a vlastní psychické problémy.
Zatímco tři stateční, kteří přišli hájit současný poměrně přísný a vyvážený zbraňový zákon, diskutovali věcně, slušně a bez agrese (včetně „jejich“ strany publika), opačná strana projevila (zejména v osobě celoživotní aktivistky Džamily Stehlíkové) tolik buranství, agrese a hysterie, že je skutečně řízením prozřetelnosti, že tito lidé mají zároveň odpor ke zbraním a tudíž se jim naštěstí nedostanou do ruky.
Paní Stehlíková uvedla diskuzi tím, že na základě novinových výstřižků s několika zmínkami o neshodách se sousedy stanovila diagnózu střelce z Uherského Brodu (že dokážou přes televizi léčit léčitelé a vykládat budoucnost kartářky jsem věděl, ale že psychiatři dokážou přes televizi stanovovat diagnózy je pro mě novinka). Dále jsme se dozvěděli takové perly, že masový vrah je horší, než sériový vrah (i když ten sériový může mít na kontě více životů, alespoň vraždí postupně, což paní „doktorce“ nejspíše tolik nevadí). Další z perel byla „klackem nikoho nezabijete“, pravděpodobně ani mačetou, na to musíte projít složitý a zdlouhavý proces získání zbrojního průkazu a koupit si legální zbraň.
Občan Jiří Šmoldas, byl uveden, jako osoba, která zbraň nevlastní a je pro to, aby se zásadně omezily střelné zbraně mezi soukromými osobami. Je to jako občan, který nevlastní koupelnu, ale je zásadně pro omezení koupelen u ostatních občanů, aby si v nich při návštěvě nevyvrtnul kotník. Jeho nejúžasnějším výkřikem bylo, že by nechtěl, aby při nákupu v obchodním domě potkal někoho se zbraní. Vzhledem k počtu 300.000 držitelů zbrojních průkazů (z nichž asi polovina nosí) a počtu lidí v nákupním centru přitom potkává denně zhruba dva až tři. Co z toho pro něj plyne? Pokud uklouzne na rozlitém mléku, nebo se pořeže o rozbitou lahev od piva, budou kolem něj nejméně dva občané, kteří znají a umí použít první pomoc. Pokud nechá tašku z peněženkou položenou v košíku a poodejde, bude mít kolem sebe nejméně dva bezúhonné občany, které mu peněženku neukradnou, a dokonce si pravděpodobně všimnou a upozorní na někoho jiného, kdo by to chtěl udělat. Toť vše.
Politik Jeroným Tejc se v souladu se svojí rolí příliš do kontroverze nepouštěl, v podstatě nám sdělil ono politické, že je třeba něco udělat, toto je něco a proto je potřeba to udělat.
Představme si na chvíli, že by omezení zbraní hájily nikoliv tyto exempláře, ale někdo příčetný. I v tomto případě je dobré si uvědomit, že představené návrhy na modifikaci fungujícího zákona povedou k několika špatným důsledkům.
Může být zavedena povinnost specialistů hlásit nemoci, neslučitelné s vlastnictvím zbrojního průkazu obvodnímu lékaři, který vydal potvrzení o zdravotní způsobilosti. Ale pokud bude držitel zbrojního průkazu vědět, že konzultace s psychologem z důvodu deprese z úmrtí blízké osoby, nebo třeba pouhá návštěva manželské poradny povede k tomu, že jeho zbrojní průkaz bude zadržen a jeho zbraně půjdou do policejního trezoru, pak jeho ochota zajít v případě drobných potíží k psychologovi významně klesne.
Dalším navrhovaným „zlepšovákem“ bylo zavedení v podstatě „PreCrimu“, kdy v rámci předběžné opatrnosti a „kdyby to zachránilo jeden život“ budou zbrojní průkazy a zbraně odebírány hned na základě jakéhokoliv udání od sousedů, nebo jiných osob. Takže když bude chtít nějaký grázl rozbít svému sousedovi hubu tím zmíněným klackem, ale nebude si troufat, protože jeho soused je ozbrojen, stačí mu napsat udání na policii a během týdne-dvou, než si soused vyběhá nové potvrzení, na něj může vesele zaútočit.
Zkrátka, nápady jsou to hloupé jako vždy. Jejich obhájci v pořadu dokázali, že nebezpečí agrese psychicky narušených osob skutečně existuje, avšak ani ne tak osob ozbrojených, jako spíše naopak…
