Evropský parlament odhlasoval prodloužení ochrany práv "duševního vlastnictví" k hudebním nahrávkám z 50 na 70 let. Zvrácená logika přihrává neodůvodněné zisky do kapes vybraných skupin.
Jedním z důvodů je údajně to, že ti méně úspěšní autoři si nestačili vydělat tolik, aby měli zajištěné stáří. Já bych jim poradil, že měli být úspěšnější. Ve světle logiky této normy jsem uvažoval, jaké by to bylo přijít za svým někdejším zaměstnavatelem a domáhat se plateb za svoji kdysi vykonanou práci. Během studií jsem pracoval na mnoha brigádách, takže bych mohl navštívit nejmenovanou stavební firmu a říct “Hele šéfe, já vám tady před osmi lety vykopal patky k lavičkám, ty lavičky pořád stojí, co takhle pár tisícovek? Víte, já ještě nejsem za vodou, nestačil jsem si u vás vydělat dost.” Asi by mě hnal svinským krokem.
Ale vážně, pokud někdo něco vytvoří (rohlík, stůl, knihu, píseň), má být odměňován nikoliv za to, kolik úsilí do tvorby vložil, ale za to, jak prospěl ostatním, respektive jak si ostatní jeho práce cení. Rohlík má pro většinu lidí hodnotu 2 Kč (já rohlíky nejím), což je zpětně pro pekaře informace, zda se mu vyplatí péct rohlíky, nebo malovat obrazy, případně jít na pracovní úřad. Kalkuluje celkové náklady na výrobu a pokud jsou nižší, než 2 Kč, vyplatí se mu být pekařem.
U umělců je situce složitější. Zaprvé, že tvořit, skládat píseň, namalovat obraz, napsat knihu (nebo blog) by mělo být vyjádřením niterné potřeby něco sdělit ostatním a tím i hodnotou samo o sobě. Proto jsou písně lidí, které „to baví“, tak krásné a písně zlatokopů většinou hrozné. Z krásné písně napsané od srdce se může stát komerční trhák, ale naopak těžko.
Zadruhé, tvůrce hudby a slov hledá kupce, který zná komerční využití díla. Interpret je v podstatě dělník – odzpívá a dostane zaplaceno. Nahrávka pak putuje do rádií, které jimi vyplňují nezbytné pauzy v reklamních blocích. Pokud je píseň kvalitní, mají její tvůrci možnost vydělat peníze na prodeji nosičů a pořádání koncertů. Ano, CD jde kopírovat, ale fanoušek si vždy koupí originální. A množství fanoušků, navštěvujících koncerty a kupujících nosiče, umělci řekne, zda je dobrý, nebo ne. Vybírat peníze za nosiče, či rádia, je zrůdnost, presumpce viny. Je to podobné, jako zavírat preventivně lidi za vraždu při nákupu nože, nebo muže za znásilnění, protože na to mají „výbavu“.
Je totiž potřeba si uvědomit, že výrobkem umělce není samotná informace – tedy třeba píseň, kterou jde na informaci přeměnit a neomezeně násobit, ale jeho skutečné nasazení a například živý koncert. Tím si své odpracoval (jako já kopáním patek k lavičce) a další osud takto vyprodukované informace už nemá pod kontrolou. Kdyby bylo možné rohlíky neomezeně duplikovat „z ničeho“, patrně by pekaři zkrachovali, ale my ostatní bychom na tom byli lépe. Dokud by nepřišel Evropský parlament a neodhlasoval, že bude 50, nebo 70 let vybírat peníze jednak z ceny samotných duplikátorů, a jednak procházet restaurace a vymáhat poplatky, pokud uvidí, že se uvnitř jí rohlíky, a zasílat toto výpalné na účty bývalých pekařů.
Nehledejme tedy ochranu duševního vlastnictví v umělém monopolu 50, 70, nebo 100 let. Ať sami umělci hledají nové invoativní cesty jak na svém koníčku vydělat (koncerty, fandovská vydání nosičů, stahování písně za pár korun). Ty cesty existují a proto je spousta kapel a zpěváků tak težce „za vodou“. Nebo, pokud takzvané umělce tvořit nebaví a hladají jen zisk, ať jdou raději péct rohlíky.
P.S. Na tento blog neuplatňuji autorská práva, můžete jej libovolně šířit, upravovat, podepisovat svým jménem a podobně. Jen kdybych na tom byl na stáří špatně, doufám, že nějakou tu korunku pošlete.
