Pobavil mne tento článek http://martinmarek.blog.idnes.cz/c/334713/Ja-bych-za-8000-nedelal.html. Ve vlastní firmě bych autorovi nedal práci a kdyby, zaplatil bych mu méně, než 8.000,- (pokud by se to smělo). Neumí totiž přemýšlet.
Autor žije v bludu, jako mnozí další, že pokud stát nařídí minimální mzdu 9.000, nebo 15.000, nebo 20.000, najednou budeme všichni bohatí. Je to všeobecně oblíbený omyl. Toho, kdo pro mě má nízkou cenu a já mu ji nemůžu zaplatit, nezaměstnám. Bude na tom líp, nebude muset utrácet za dopravu, mýdlo, šampon, prací prášek (jak píše autor). V tom případě je vlastně výhoda, že do práce nedojíždí veřejnou dopravou, protože bez používání těchto vymožeností by tam byl poněkud na obtíž.
Nechápu, co vede lidi k domněnce, že mohou zákonem měnit realitu. Ministr zdravotnictví “zachraňuje” lidi zákazy kouření a pití levného piva, šéf dopravky “sníží počet mrtvých” tím, že nařídí povinné reflexní pásky na ruce, nebo nášivky na kabát chodcům (z historického hlediska na tom byli lépe ti s páskou na rukávu, než ti s nášivkou na kabátu). Tito lidé, včetně autora uvedeného článku, mají jedno společné – touží pomáhat, být kladnými hrdiny. Ale protože dělat to skutky je příliš náročné a bolestivé, raději vymýšlejí, jak změnit systém, který pak všechny sám spasí.
V dřívějších dobách znamenalo “vyřešit” problém hladu, nebo zimy, jít ulovit, nebo sklidit
potravu a získat dřevo na topení. Dnes to vypadá, že stačí napsat zákon, že jsou všichni sytí a v teple. I to tu už bylo.
Zpět k problému minimální mzdy. Je to podobné, jako kdyby stát nařídil, že rohlík bude stát minimálně pět korun, aby pekaři měli slušné výdělky (ani to není novinka). Jenže většina z nás by přešla na chleba, nebo suchary, případně by nákup rohlíků omezila. Stát by pravděpodobně nařídil povinný minimální nákup rohlíků, nebo pokuty (I to už dnes je i u zaměstnanců – povinnost zaměstnávat určité % postižených. A tak stále dokola, jedna regulace přebíjí druhou.
I když uznávám, že 8.000,- není závratná částka, je to přeci jen nějaká odměna. Jak by se asi vyvíjel soudní spor, kdyby někdo chtěl pracovat za 7.000,-, firma mu je chtěla dát, ale nemohli by, kvůli zákonu o minimální mzdě? Dohoda na ceně práce je oboustranná, pokud jedné ze stran nevyhovuje, nedohodnou se. Iluze, že zaměstnavatel mlže zaměstnanci “vnutit” mzdu dle své libovůle, je platná pouze pro nesvéprávné. Iluze, že stát může zaměstnavateli “vnutit”, kolik má zaplatit zaměstnanci, je rovněž chybná. Zaměstnavatel prostě nepřijme ty, co pro něj mají nižší cenu.
Autorovi nelze upřít správný poznatek, že v realitě dávají lidé přednost nezaměstnanosti a sociálnímu systému (i když bych je nepodezříval, že je to z důvodu odporu k osobní hygieně, jak autor naznačuje). To je pravda, ale problém je třeba hledat právě v sociálním systému. Snažit se jedno selhání (bezpracný garantovaný příjem, umožňující pohodlný život, včetně nákupu mýdla) napravit druhým (minimální mzdou), je stejný nesmysl, jako snažit se vytvarovat si důlek v patě, aby se vytvořil prostor kolem hrotu hřebíku, zaraženého v botě, tak aby nepíchal. Nebylo by rozumnějším řešením hřebík vytáhnout? Nebylo by rozumnější snížit sociální dávky těm, co chtějí život prolenošit, na minimum (v Indii, nebo Číně žijí lidé za nižší náklady, než 20 dolarů týdně, a to by na rozdíl od českých nezaměstnaných pracovat chtěli)? A neupírat nárok na tuto dávku těm, co jsou aktivní, aby si jakkoliv vysokou mzdou skutečně polepšili?
Nechápu logiku, kdy stát odměňuje ty, co se válí doma, ale jakmile začnou pracovat, tak od nich dává ruce pryč. Jsou nezaměstnaní lepšími voliči? Nebo je třeba snaživé trestat, a nezodpovědné odměňovat, jako v případě sanace bank? Zkuste takto vychovávat své děti – trestat je za snahu a dobré chování a odměňovat za chyby, špatná rozhodnutí a lenost. Jací lidé z nich vyrostou? Asi takoví, kterých je dnes bohužel už velmi mnoho…
