Za posledních 10 let měl jen málokterý stát EU rozpočtový přebytek. V roce 2009 žádný a v roce 2010 pouze Estonsko a to jen velmi drobný a v důsledku prodeje státního majetku. Výdaje budou stále stoupat a příjmy stále klesat. Existuje nějaké dno, nebo se jen okrádáme sami stále dokola?
Proč budou výdaje stále stoupat? Je totiž výhodné obrat spoustu lidí o málo a sám (nebo v rámci malé skupiny) získat hodně. Znáte to – kdyby mi každý občan ČR dal jednu korunu, mám miliony. Praxe zkorumpovatelných politiků podporuje zaktovování těchto požadavků různých skupin do zákona, který je snadné příjmout, ale téměř nemožné zrušit. A i v případě zrušení, nebo změny zákona je cesta, jak se balíku peněz daňových poplatníků domoci přes arbitráže, které v celku rozumně konstatují, že investice (byť výnosné jen díky lobby) mají být chráněny a že není možné měnit pravidla hry šokově. Lidé stále hledají nejlepší příležitost výdělku s nejmenším úsilím, a díky politikům ji bohužel nacházeji ve státní správě, jako koordinátoři různých fondů, dotovaných kulturních institucí, stavbě solárních elektráren, cyklostezek a podobně. Snad každý i poctivý podnikatel si dnes snaží ukrojit kousek z koláče evrpoských dotací pře posporu všeho možného, vzdělávání a podobně. A proč ne, když to tak dělají všichni? Podplatit úředníka rozhodujícího o dotacích (případně zaplatit provizi konzultantské firmě, která to udělá za vás) je výnosnější a méně rizikové, než se snažit zjistit, co lidé chtějí, následně to vyrobit a prodat za co nejlepší cenu.
Proč budou příjmy stále klesat? Příjmy státního rozpočtu rostou jednak samotným ekonomickým růstem, který je však ve většině evropských zemích v řádu jednotek procent a nedosahuje ani výše úroků z již vypůjčených peněz. Dále mohou růst zvyšováním daní. Zvyšovat složenou daňovou kvótů v současnosti lze už velice těžko, protože firmy i jednotlivci mohou optimalizovat svoji daňovou povinnost. Firmy jednak kreativním účetnictvím a v důsledku globalizace přesunem do příznivějších zemí, jednotlivci i třeba ztrátou motivace zvyšovat svoji kvalifikaci, nebo vůbec pracovat. Navíc seW v důsledku rostoucích nároků na výdaje přesouvají i chytří a schopní ledé a firmy z odvětví, které peníze daňových poplatníků produkují do odvětví, které je spotřebovávají. Takže si vlastně jen zvyšujeme dnešní osobní příjmy na úkor budoucích.
Jak tedy dopadneme při takto nepěkných vyhlídkách? Je jasné, že pokud bude mít rodina měsíční příjem třicet tisíc a vydá každý měsíc čtyřicet, špatně to dopadne. Státy mají naštěstí (tedy naštěstí pro ně) inflaci, kterou mohou proces kontinuálního zadlužování nějakou dobu udržovat v chodu. Stírá se také rozdíl mezi dlužníky a věřiteli. Skoro každý z nás je zároveň dlužníkem i věřitelem. Případná korekce tak tedy dopadne na životní úroveň každého z nás. A ta se opět může snižovat pomalu a psotupně. Už dnes se máme o dost hůře jen proto, že jsme se měli dříve nezaslouženě lépe. Prudká korekce může mít podobu měnové reformy (tj. vyvlastnění), rozpadu státních služeb vedoucího k zákonu džungle jako v Argentině, nebo nejspolehlivějšího zmizíku na všechny dluhy – války.
Méně bolestivou cestou by bylo pouze okamžitě a důsledně odstřihnout toky státních peněz všem, kteří je používají jako pohodlnou obživu. Nemám na mysli jen sociální případ, naopak největšími dojiči státních peněz jsou dnes bohatí. Zavřít stovky nesmyslných úřadů. A převést to, co se dnes chybně nazývá „pojištění“ (zdravotní, důchodové, sociální) na skutečně pojistné principy s možností 100%ního „opt outu“ – nic ti státe nedám, ale nic od tebe nebudu chtít. Ale kapři si svůj rybník těžko vypustí a navíc už je asi stejně pozdě...
