Budeme za svá ústavní práva muset platit?

Od 19.1.2013 platí nová úprava silničního zákona, která, jak je mylně interpretováno, „zavádí konec výmluv na osobu blízkou“. Ve skutečnosti zpoplatňuje ústavní právo nevypovídat proti sobě a svým blízkým.

Jsou věci, které je třeba znovu a znovu opakovat. Mýtus „osoby blízké“ patří mezi ně. V zákonech o policii a obecní policii se totiž nikdy nejednalo a možnost „vymlouvat se na osobu blízkou“, ale o ústavní právo neudávat sebe, nebo své nejbližší. Když například dříve přišli pánové v kožených kabátech a ptali se, zda na půdě ukrýváte partyzána, byl dobrý nápad říci že ne, i když tam byl. Jinak vás mohli i s celou rodinou postřílet. Tohle se tedy nyní vrací, když někdo z vaší rodiny něco spáchá, trpět za to má celá rodina. Nicméně mnoho lidí si nad novou úpravou libuje, protože přece „zákony se musí dodržovat“. I sebeblbější zákony. Připomíná to rozhovor mezi Srbem a Čechem těsně po 2. Světové válce. Srb: „My, hned jak jsme zahlédli nějakého Němce v uniformě, podřízli jsme mu krk.“ Čech: „To my jsme taky chtěli, ale u nás se to nesmělo.“

Není správné jezdit rychleji, než je stanovený úzus. Není správné předjíždět tam, kde je to značením z dobrých důvodů omezeno. Není správné jezdit na červenou. Ale o to přeci vůbec nejde. Jde o to, že je třeba za protizákonné jednání trestat toho, kdo se jej dopustil. A složky státní moci k tomuto potrestání musí mít kvalitní důkazy. Ať je za radary hlídka policie, která řidiče ztotožní a pokutu vybere. Ale jen proto, že by nestihla vybrat všechny, nebo že je jí venku zima, nemůžeme přeci zavést automatizované „trestače“ v podobě „výdělečných“ kamer. To už můžeme průměrnou pokutu řekněme 2.500 Kč ročně účtovat rovnou každému, kdo má řidičský průkaz. Ruku na srdce, kdo by si ji nezasloužil? Bude to prostě vedle spotřební daně z benzinu, DPH, dálniční známky, povinné technické kontroly a silniční daně jen další poplatek za mobilitu. Takové zjednodušování práce vyšetřovatele je stejné, jako když by majitel činžovního domu byl potrestán za vraždu, která se v jeho domě stala. Nebo, abych byl spravedlivý a použil správný příměr, byl potrestán nikoliv za vraždu, ale dostal padesátitisícovou pokutu, pokud by sám neoznačil pachatele. Má si přece svůj dům hlídat, aby se v něm neděly nepřístojnosti, kdo se s tím pak má vyšetřovat. Jasně, práce státních složek by se výrazně zjednodušila, i soudci by koneckonců řešili kauzy rychleji, kdyby nemuseli pročítat stohy spisů, ale o „vinen/nevinen“ rozhodovali hodem mincí. Výsledné rozsudky by v průměru nebyly o moc nespravedlivější než v současném stavu, ale o mnoho rychlejší. Je to však ještě spravedlnost?

Jedná se hlavně o filozofický přístup k právu. O to, zda podle pevně daných pravidel (například, že vina musí být prokázána) raději nepotrestat 99 vinných, než potrestat jednoho nevinného na jedné straně, nebo zda tato pravidla účelově ignorovat a raději potrestat 99 nevinných, abychom „dostali“ jednoho viníka. Druhý přístup je v podstatě přístup soudce Dredda „zabijte je všechny, on už si je Bůh přebere“. Jakkoli se tento přístup někdy může zdát lákavý (například při sledování práce poslanecké sněmovny), jsem a vždy budu zastánce přístupu prvního, který jediný může garantovat trvale svobodnou společnost pod vládou zákona. Nepřijímám argumenty, že „přece všichni vědí, že se řidiči na osobu blízkou jen vymlouvají“ a že „přece všichni vědí, že důchodci si pozastavili důchody, aby platili nižší daně“. Ono totiž od těchto názorů k názorům typu „přece všichni vědí, že židé kradou a šmelí a je potřeba je internovat“ není zase tak daleko, jak si myslíme. A rozvrácené právo bez pojistek pak velmi snadno dá těmto vášním průchod.

A hlavně, ačkoliv to možná bude znít necitlivě, nejedná se v první řadě o to, zda v jednotlivém případě uškodíme nevinnému, nebo nepotrestáme viníka, ale o celkovou atmosféru a směřování společnosti. Pokud se za konkrétním účelem, jakkoli tento účel může být žádoucí, začnou přijímat nezákonné zákony a podkopávat pilíře práva, pak dříve či později vznikne totalitní spolčenost. Pokud „dobrý“ policista začne podezřelé mučit a týrat, aby zavřel „velké ryby“, dosáhne z počátku skvělých výsledků, daleko lepších než jeho kolega, který bude postupovat v souladu se zákonem. Nakonec ale jednou šlápne vedle a i když jiné zločince odstraní, sám se jím stane. Pro vystrašené občany pak nebude rozdílu v tom, zda je týrá osoba bez odznaku, nebo s ním.

Cesta k pošlapání všech práv člověka pod záminkou „ušlechtilých cílů“ totiž stále probíhá a nabírá na intenzitě. Je potřeba proti těmto snahám vystupovat a zaútočit na jejich základ. Tedy ne „po Česku“ hledat kličky, jak danou nepříjemnost obejít, když je daná účelová norma navíc ještě připravena špatně (podobně jako například odepření slevy na daní těm,kteří k 1.1.2013 pobírají důchod, přičemž k jejímu zachování stačí tento den důchod nepobírat). Samozřejmě je možné shrbit záda před „literou zákona“ a v ochraně své peněženky i bodového konta udat bratra, který pak řekne, že on to nebyl, nebo naopak kamaráda z Indie, který je pro české úřady nedostupný. Samozřejmě i toto řešení není hodno odsuzování, protože člověk se jen brání stejně špinavými nástroji, jaké zákonodárce používá k jeho buzeraci. Jenže je to jen polovičaté řešení. Správné řešení je trvat na svém ústavním právu nevypovídat a poté se zeptat Ústavního soudu, zda je v pořádku být nucen za možnost požívat ochrany Ústavou platit pokutu. Abychom si ověřili, v jakém že to státě vlastně žijeme.