Změna školních vzdělávacích programů v oblasti IT je tady!

Porada vedení MŠMT schválila minulý týden revizi Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání v oblasti informačních technologií. A co bude dál ???

Mnohokrát se stalo, že nějaké slovo postupně ztratilo svůj sémantický význam a začaly se na něho nabalovat citově zabarvené konotace, v horším případě negativního rázu. Případů bychom našli dost, stačí třeba již Janem Nerudou používané slovo soudruh (velice rád čtenářům připomenu jeho Balady a romance), ve vzdělávacím prostoru je používaným příkladem slovo kompetence. Sémanticky neutrální slovo časem získalo u mnoha pedagogických pracovníků negativní zabarvení a je na nich poznat, že s ním také negativně zacházejí.

„Totéž slovo může být jednou pokorné a podruhé pyšné. A nesmírně snadno a velmi nenápadně se může slovo pokorné proměnit ve slovo pyšné, zatímco jen velmi těžce a velmi dlouze se mění slovo pyšné na slovo pokorné.“ Úryvek z Havlova textu psaného před třemi desítkami let se mi náhle spojil s připravovanou revizí rámcových, potažmo školních vzdělávacích programů verbalizovanou např. ve Strategii 2030+.  Za posledních patnáct let totiž přicházíme mezi pedagogické pracovníky podruhé se slovem kurikulum a musíme hned zkraje udělat všechno pro to, aby bylo pro ředitele škol i učitele slovo pokorné, nikoli pyšné.

Kolikrát bylo už řečeno, že ředitel musí být lídrem pedagogického procesu, není potřeba se schovávat za mezinárodní doporučení či zprávy České školní inspekce, zkrátka to tak je. Bude to nyní právě on (či ona), kdo bude ve škole nositelem tohoto slova a jen na něm bude zpočátku záležet, co s ním ostatní udělají. Nevhodný výraz se už nedá vzít zpět a učitelé rychle poznají, jak vážně to ředitel tentokrát myslel.

Na počátku třetího tisíciletí se mnohé nepovedlo právě v oblasti školního kurikula. Dosud nevídaná příležitost vytvořit si svůj vlastní školní vzdělávací program šitý na míru škole, komunitě i podmínkám se leckde utopila ve formalitách, byrokracii a celkové nevíře. Možná snad i proto, že odpovědnost za konkrétní věc je těžší než lamentování nad něčím, co udělal kdosi nahoře. Viník se vždy lehce nachází.

Slovu kurikulum a jeho plánované revizi musíme rozumět a musíme mu věřit. Totéž musíme chtít od dalších lidí komunikujících potřebu revize, ti musí být pro ředitele škol maximálně důvěryhodní. Protože v kurikulárním procesu nejsou žádní oni. Vždy to musí být ředitel a celý jeho tým, kdo vlastní školní program tvoří, naplňuje a žije podle něho.

Cílem práce školy není vytvoření vlastního školního vzdělávacího programu jako nepoužívaného slohového cvičení. Tento dokument je plánem cesty, nástrojem komunikace pedagogického uvažování a strategií, vizitkou školy i vyjádření množiny hodnot, které pracovníci školy věří. Smysluplný školní vzdělávací program nemůže kvalitně udělat kdokoli zvenčí.

Vzdělávací terén je zaplevelen slovy jako radikální proměna, revoluce ve školství, tudíž se netvařme, že teprve nyní něco správně víme. Hlavní zásadou dobrého řízení každé změny je, že nemůže být v lidech vyvolán pocit dosud špatně vykonávané práce. A to ani tehdy, kdyby něco nebylo úplně v pořádku. Některé školy si nevěděly rady, nedostaly podporu, popř. vlastně nechápaly smysl toho, co já označuji za příležitost.

Podle mne ztotožnění se s výhodami vlastního školního vzdělávacího programu brání pořád to samé – špatná komunikace ze státní úrovně dolů, nevytvoření podmínek pro školy, které si nevědí rady, také ovšem podmínky, které brání ředitelům stát se skutečnými pedagogickými lídry (nedostatek učitelů, objem činností, plíživý nárůst byrokracie a požadavků od velkého množství subjektů) i pověstné čekání na Godota, že dobře v naší škole bude, až někdo jiný něco udělá…

Pojďme tedy už konečně formulovat, jak podpořit každého ředitele, aby rozuměl kurikulární proměně, aby ji dobře řídil a vedl svůj tým ve prospěch žáků školy. Pokud nás právě ředitelé v první fází revize nebudou chápat, pokud je nezískáme na svoji stranu a pokud jim nepomůžeme, nemáme šanci. Otomar Krejča jednou napsal – slova jsou jako vůz, na který herec musí naložit jejich význam. Kurikulární úkol klademe nyní na jiné herce – na ředitele škol. Udělejme maximum, aby školní vzdělávací program byl pro každý pedagogický tým jejich vlastním příběhem, který budou žít a budou s ním ztotožněni.