Já chci, já chci, já chci…

Nechce se ani věřit, jakou hysterii vyvolaly nedávné přijímací zkoušky na střední školy a k jakým závěrům se mnozí komentátoři dostali.

Vezmu to od Adama. Pokud je na jakoukoli školu převis zájmu, musí být realizovaná nějaká forma přijímací zkoušky. Jistěže se můžeme (mnohdy zcela zbytečně) nekonečně přít o jejím obsahu a podobě, ale neodstraníme tím její nezbytnost. Přihlášku podá 200 žáků, mám jako ředitel školy reálnou kapacitu 120 – tedy 80 žáků nemohu při nejlepší vůli přijmout.

Mediální prostor zaplnily názory, že je málo středních škol a že by mělo být automaticky umožněno jít na jakoukoli školu. Zní to hezky a autoři jistě získali pověstné lajky, ale přeci sama podstata této úvahy je nesprávná už kvůli obrovským regionálním rozdílům. Nechci unavovat svými úvahami o přidělení PhD. titulu k rodnému listu, prostě v životě nemůže být úhelnou frází: „Já něco chci a ostatní se mi o to postarejte.“

Teď kousnu do hodně kyselého jablka, ale musím. Dostávat žáka páté třídy do deprese proto, že neuspěl u přijímacích zkoušek na víceleté gymnázium, je selhání jeho okolí. Bude přece standardně pokračovat další čtyři roky na základní škole. Pocit selhání je v tomto případě podsunut dospělými.  Pokud se žák deváté třídy nedostane na zamýšlenou střední školu, tak situace má vždy i jiná řešení. Nějak nechceme vzít na vědomí, že vedle gymnázií existují další střední školy se zajímavými studijními obory a množstvím studijních nabídek. Nemůže být neúspěch u přijímacích zkoušek náhodou důsledkem podcenění práce na základní škole, nechuti na sobě skutečně pracovat či prosté přecenění aktuálních schopností? Všichni úspěšní lidé hovoří o zásadním impulsu jejich cesty, kterým byla třeba krize, neúspěch a energie potřebná k jeho překonání. 

Vrátím se ke zmiňovaným komentátorům. Opět je vidět, že cílem mnoha článků není nic jiného než znejistět, nazlobit a odvést pozornost. Bohužel v žácích to pomáhá upevňovat názor, že nejsou tvůrci své vlastní cesty, že chyba je vždy pouze v jejich okolí a že je k dispozici spasitel, který vše zařídí, až přijde ta pravá projektová výzva.

Nezvládnutí emoce při neúspěchu v patnácti letech signalizuje, že ve výchově žáka bylo něco zanedbáno. Je v této situaci vůbec smysluplné mluvit o snižování hranice volebního práva na 16 let? To za ten rok žák tolik vyspěje a zmoudří? Skutečně?