Třicátá léta v přímém přenosu?

Říkáme si, jak je možné, že tehdy nikdo nereagoval, nepostavil se zlu, když ještě bylo slabé. Historie se opakuje a nedá mi o tom nepřemýšlet právě na začátku přicházejícího roku.

Při zpětném pohledu se věci jeví jako srozumitelné, vysvětlitelné, zapadající do sebe jako ozubená kola. Je potom těžko pochopitelné chování tehdejších lidí, jejich reakce, mnohdy spíše ne-reakce a pasivita.

Co mám na mysli? Stále častěji poslední dobou přemýšlím (a nejen hlavou bývalého učitele dějepisu) o Evropě třicátých let minulého století. Stohy knih byly napsány o plíživém nástupu zla, o naivních ústupcích či přesvědčení tehdejších (i velice chytrých) lidí, že to do drastických konců nemůže dojít. Jak lehkomyslné se mohou zdát židovské názory ve Vídni v roce 1938, jak důvěřivé postoje byly zaujímány v samotném Německu po nástupu Hitlera k moci, jak zvláštně reagovali naši předkové před Mnichovem. Nemáme právo se do kohokoli strefovat, nežili jsme v té době a na rozdíl od tehdejších současníků my dnes dobře víme, jak to potom bylo dál.

O to více mi ony hypotetické otázky – proč se nikdo neozval, copak to nebylo poznat, proč se nerozpoutaly silnější reakce – naskakují na mnohé věci, které vidím okolo sebe. Stejně jako lidé ve třicátých letech neznám budoucnost, ale dovedu si modelově představit, že si podobné otázky bude klást někdo o nás a našich letech. Jednou určitě. Friedrich Nietzsche říkal, že ty největší změny přicházejí na holubičích nožkách, tedy potichu a vskutku plíživě.  Něco se začne dít a lidé si říkají, že to nebude tak zlé, že to ostatní nedopustí, že někdo určitě zareaguje – a ono nic.

Proto i my můžeme mít pocit, že o nic nejde, když přicházejí impulsy, nad nimiž bychom před pár lety mávli rukou jako nad nereálnými fantasmagoriemi. Ejhle – někomu kdesi vadí sochy skutečných historických osobností a chce jejich stržením přepsat historii (nelze nepřipomenout Orwella a jeho slova z knihy 1984, že kdo ovládá minulost, ten má v rukou budoucnost). Někomu kdesi vadí, že nás příroda vybavila mužským a ženským principem, který k sobě patří, ovlivňuje se, ale nelze popřít. Někomu kdesi vadí, že rozumný učitel klade na dítě přiměřené požadavky a dbá na dodržování domluvených pravidel. Někomu kdesi vadí, když se pojmenovávají tradice, kořeny a jejich smysl. Někomu kdesi vadí, že existují rozdíly mezi lidmi způsobené vůlí, pílí, přístupem a tudíž rozdíly jsou přirozeným jevem společnosti. Někomu kdesi vadí, že nelze utratit více, než si jako jednotlivec i stát vydělám a pokud hospodařím špatně, musím nést následky. Někomu kdesi vadí…

Zpočátku to vadí komusi anonymnímu (hlavní hrdina šílené knihy Doznání vždy na svoje otázky dostával odpověď, že to zařídila strana…), později převezmou média či sociální sítě pár z celku vytržených argumentů, je vytvořen a pojmenován umělý problém a začne žít vlastním životem. Skupina samozvaných mluvčích zaplní prostor, zviditelní se a ostatní mlčí.

Ještě je čas – ale bude potřeba stále větší dávka odvahy a autenticity vystoupit z pohodlí sociální bubliny, davu a začít bránit normální svět. Tohle nebylo nikdy v historii lehké, proč by to mělo být nyní jinak.

P.S. Z jakéhokoli nesmyslu se může stát ohromně důležitá věc, pokud jí uvěří miliony lidí. Albert Einstein 1938