Stoupání na Sněžku

“Vždy se najdou Eskymáci, kteří vypracují pro obyvatele Konga pokyny, co dělat za velkých veder.”(Stanislav Jerzy Lec)

Pro dnešek opustím podobenství kapitánů plujících se svojí lodí na vzdálený ostrov pro vzácné koření a zvolím si jiné. Představte si místo ředitele či kapitána šerpu, nosiče nesoucího třeba na vrchol Sněžky těžký náklad.

Když vyšel z údolí, měl naloženo tak akorát a kráčel pomalu, ale vesele do kopce. Během cesty si pískal, počasí bylo příjemné a on se se svojí cesty radoval a těšil se, co bude dál.

Zdá se mu to nebo ne? Sem tam po určité době mu připadá, že maličký kamínek přibyl v jeho batohu, bohužel i v botě a to už nebylo k smíchu. Postupné přidávání nákladu (ale vlastně nebylo patrné, odkud to přichází) mu nepřidávalo na náladě, ale vždy to nějak rozchodil.

Lidé jdoucí po stejné cestě si časem začali všímat, že se našemu nosiči nejde tak lehce jako na počátku a někteří měli i obavy, zdali svoji cestu zvládne. Někdo to odbyl mávnutím ruky, že o nic nejde, někdo začal naopak přemýšlet o možné pomoci.

Ten nejhlasitější přišel s nápadem, že by určitě pomohla jiná barva turistické značky a začal shánět podporu pro referendum. Vždyť existují data dokazující, že nejvíce kilometrů značek je po republice barvy červené, že to jsou dálkové trasy, a proto by i tato cesta měla být jednoznačně označena červenou turistickou značkou. 

Jiný uvažoval, jak se asi nosič cítí a zdali by jej nemohli podpořit mladí lidé z blízkého tábora s nějakou scénkou či vystoupením. Nějako dobu šel vedle nosiče jakýsi člověk a vysvětloval mu, jak má klást nohy na kameny, aby se tolik neunavil. Co na tom, že rádce šel v teniskách a bez batohu, vlastně jej nikdy na svých zádech nenesl. Nakonec nazlobeně odbočil, řka něco o konzervativním nosiči.

V blízkých vesnicích vznikala mezitím sdružení dobrovolníků na podporu nosiče. Ti se scházeli střídavě tu, střídavě tam a přemýšleli o tom, že je potřeba nějaké akce. Nosič má těžký náklad také proto, že nereflektuje svoje pocity, neanalyzuje svoje silné a slabé stránky, dostatečně neplánuje cestu a nepočítá s různými nástrahami. Prý snad vzniklo i memorandum spojených obcí a odtud bude jen krůček k napsání projektového záměru. Ale za svoji práci vůbec nic nechtějí…

Náš nosič asi nestačil všechny tyto věci sledovat. Ty jej někdy pobavily (a to je nakonec také forma podpory), jindy rozlítostnily svojí naivitou, jindy nazlobily, když si na prstech jedné ruky spočítal, že ochotní podporovatelé spotřebují více peněz, než on by potřeboval na luxusní terénní boty, ergonomický batoh, termoprádlo i spolehlivou termosku. Jenže to by nebylo tak efektní a hlavně – co by najednou bylo s těmi stovkami autorů deklarací, organizátorů mítinků pro namalování jiné barvy značky, popř. těch, kteří šli dlouhou dobu vedle nosiče a povídali si s ním o jeho rodině, sourozeneckých konstelacích či vlivu vztahu jeho rodičů na jeho dnešní námahu?

Najednou to náš nosič pochopil. Je to jeho vina, že nebere do úvahy všechny zjištěné aspekty, nechce se zapojovat do nabízených aktivit a jen šlape jako soumar. Ale – nikdo jiný ten náklad na kopec nedonese. Ne proto, že to nikdo jiný neumí. Ale proto, že nechce…