Řešit nebo vyřešit?

Může být dlouhosrstý tvrdohlavý jezevčík inspirací pro vzdělávací politiku? Stále víc si myslím, že ano…

V jedné ze svých předchozích životních etap jsem choval jezevčíky. Dlouhosrstá, přítulná, nádherně svéhlavá stvoření často nastavující zrcadlo a nutící k přemýšlení i v situacích obecně lidských.

Přišla mi nedávno na mysl jedna z nich. Náš první pejsek jménem Matyáš usilovně štěkal na kočky (který pes taky ne) a běhal za nimi, hned jak po příjezdu na chalupu utekl z auta. Jednou se také za kočkou rozběhl, bylo to ještě spíše nedospělé kotě a po chvíli se zdálo, že má pes navrch a kočku v poli dohoní. Co se nestalo – když už by ji skoro měl, tak zpomalil a dal jí šanci k dalšímu útěku. Jednou dokonce kroužil okolo sedící kočky jako by čekal, kdy se ta zase rozběhne, aby mohl předstírat usilovné honění a plnění psího úkolu. To uměl jako správný jezevčík moc dobře.

Že by se státní správa učila u jezevčíků? To mne nenapadlo a uvažuji o tom, že bych přátelům z výzkumu tento impuls předestřel. Když jsem psal loni na jaře jednu kapitolu svojí poslední knihy (Ředitel školy – uvažování o vyvažování života ředitelů škol, vychází v těchto dnech), tak jsem poctivě procházel znění všech strategií vzdělávání v tomto tisíciletí, co jsme jich v naší kotlině měli možnost trávit. Letmé připomenutí – Bílá kniha, Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020, Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky na období 2015-2020, Dlouhodobý záměr vzdělávací soustavy 2019-2023, Hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. K tomu ještě tak zásadní texty jako Klesající výsledky základního a středního školství: fakta a řešení, Mezinárodní srovnání ředitelů škol: české administrativní inferno či závěry srovnávacího šetření TALIS zaměřeného na názory učitelů a ředitelů škol.

Rychle a krátce – prakticky všude se píše, že ředitel školy je zásadní postavou školy, že má pekelně mnoho (často zbytečné) byrokracie, že většinu času věnuje nepedagogickým až parazitním povinnostem, že by měl mít větší podporu, že není na svoji práci dostatečně připraven, že máme mnoho malých škol a zřizovatelů a chybí k tomu kvalitní lidé… Jako kolovrátek v Erbenově Štědrém večeru. Slyšíme to letos, loni, předloni, před pěti lety, před deseti lety, mám skutečně počítat dál?

Cítím v tom zásadní problém – chceme řešit nebo vyřešit? Pokud hyne stromu kmen, nepomohou nové (i když krásné a lakované) ptačí budky, které na něj navěsíme. Pokud ztrácí letadlo výšku a hrozí jeho pád, nepomůže natřít letoun tou nejdražší barvou. Pokud loď nabírá vodu, nepomůže nový nátěr paluby či výměna plachty. Je třeba vyřešit zásadní věci a teprve potom přibírat další, ačkoli jsou pro mnoho realizátorů lákavé, neboť jsou efektní a dají se dělat prakticky pořád dokola.

Český ředitel už řekl mnohokrát, že má neúměrně mnoho byrokratické zátěže, že autonomie školy bez fungující státní správy je balvan na krku, že dělá svoji práci rád a v drtivé většině by neměnil, že by uvítal zjednodušení práce, že mu chybí důvěra, že ztrácí víru v systém jak takový.

Všechny připomenuté dokumenty přesně popisují, kde nás v ředitelském rybníce tlačí bota. Máme jasně dáno, kde jsou problémy, co není v pořádku a co ředitelům i celým školám komplikuje život. To už není třeba znovu a znovu zjišťovat, mapovat a vyhodnocovat. Pokud nejnovější Strategie 2030+ popisuje, že v oblasti ředitelů jsou tyto konkrétní systémové nedostatky, potom stačí rozhodnout, KDO a KDY udělá konkrétní kroky.

Pokud ovšem není cílem něco vyřešit, budeme jen stále dokola řešit, řešit, řešit, řešit, řešit….. Že já se toho svého jezevčíka nezeptal, jak to vlastně myslel on.