Limity kindermanagementu aneb Útěk před odpovědností

Zase se mi poslední dobou spojují události ve vysoké politice se vzděláváním. Není divu, jsou to povýtce spojené nádoby a jedna oblast velice často ovlivňuje druhou.

Nechci být černobílý, ale stále častěji slýchám z různých míst přímé autentické zkušenosti zaměstnavatelů v různých (mnohdy vzdálených) oborech o lidské nepřipravenosti absolventů škol vstupujících na pracoviště. Tato slova o nepřipravenosti bohužel nejsou žádnou nadsázkou, jde o konkrétní poznatky neochoty (či neschopnosti) být v práci včas, být tam každý pracovní den a stanovenou dobu, nemluvě o plnění běžných a základních věcí.

Mohu být jen zdánlivě podezírán ze zaujatosti dané mým věkem, dávám si pozor na to, že všechny tyto popisované informace mi dali lidé mladší čtyřiceti let, což je pro mne ještě více znepokojivé. Znovu připomenu – jde o různá odvětví, tedy vůbec neotvírám připravenost budoucích učitelů, to je ohraná deska.

Nejprve tedy spojení s výchovou a vzděláváním. Naplno se ukazuje, že iluze volné výchovy bez pravidel, povinností, hierarchie a dalších v poslední době vysmívaných věcí narazila na svoje limity. Nebo spíše do zdi? Možná, ale v každém případě to bude kruté probuzení. Pokud ale pozorně čtu třeba poslední knížku prof. Pavla Koláře (Posilování stresem – cesta o k odolnosti) o nezbytnosti stresu a potřebě posilování odolnosti vůči běžné zátěži, čtu stejné myšlenky jen vyjádřené jinými slovy. Dítě, podle kterého se bude točit svět v absolutním významu, které nedostane od svých nejbližších impulsy nejprve směrem k hygieně, návykům, správné (i spisovné) řeči, směrem k povinnostem, úkolům i výstupům, takové dítě to bude v životě obtížně dohánět. Možná se mu to už nikdy nepodaří.

Nemohu nevzpomenout, o jaký kus se snížil kreditový nárok pro vstup do druhého ročníku fakulty během těch deseti let, co jsem tam působil. A Pandořinu schránku chřadnoucí maturity otvírat raději nebudu. Možná by bylo načase omluvit se všem těm zdánlivě přísným a konzervativně vypadajícím vzdělavatelům snažícím se o základní a logické věci v zájmu dítěte. Jak lehce se do nich strefovalo, bohužel strefuje stále častěji.

A jak tohle všechno spojit s politikou? Stačí se podívat na nezralost, naivitu i sebestřednost takto (ne)připravených lidí majících dosavadní pocit, že jsou nejlepší, jedineční, kreativní. Bohužel i školy od základní po ty vysoké byly často tlačeny existovat bez požadavků, nakonec řada oborů bez obsahu a významu asi požadavky mít nemůže, nemá je kde vzít.

Příklad povolebních jednání, náhlé odmítnutí ministerské odpovědnosti či hledání viníka mimo sebe ukazuje výsledek. A podle mne jde jen o špičku ledovce, většina problémů je pod hladinou a není ještě vidět. Nejen proto začínáme prosazovat principy autentické pedagogiky, ale to až příště.

Přeji příjemný den i blížící se víkend.