Bude se hodit politikům vzdělávání do krámu zase jenom před volbami?

Rok 2020 přinesl do strategických úvah o vzdělávání nová témata. Proč jsem si jen vzpomenul na dávný vtip o projekčním nadšení...

Byl jsem nedávno několika zajímavými lidmi osloven, zdali bych nenavrhnul několik témat z oblasti vzdělávání pro přípravu nejbližších voleb. Rád jsem o tom začal přemýšlet, i když se mi spojení politiky a vzdělávání vždy pouze pár měsíců před volbami nelíbí. Samozřejmě mne napadala první klíčová slova jako ředitel, podpora dalšího vzdělávání, peníze, administrativa… Nejsou to známé a často opakované pojmy?

Autoři koncepcí a strategií opakují roky tutéž chybu. Prvotní zacílení a nadšení postupně rozpouští do nekonečných debat a implementaci již nechají někomu jinému nebo ji opomenou. Po nějaké době třeba zvednou stejné či podobné téma a voda v českých řekách přitom teče nevesele dál…

V dobách mých středoškolských studií mezi lidmi koloval vtip o pěti etapách výstavby socialismu. 1. projekční nadšení, 2. realizační vystřízlivění, 3. hledání viníků, 4. potrestání nevinných, 5. vyznamenání nezúčastněných. Proč mi tato slova poslední dobou přišla na mysl, Bůh ví…

Během letního stěhování mojí knihovny (v životě lidském se pořád něco děje) jsem vzal po delší době znovu do ruky knihu mého milovaného Taleba, tentokráte ovšem knížku s provokativním názvem Nasadit vlastní kůži. Jak svěží a prorocká mi najednou přišla v kontextu české vzdělávací politiky. Zkuste si vychutnat se mnou některé autorovy myšlenky.

Zásadou intervence je především neškodit. Cokoli, co radí ti, kteří nenasazují vlastní kůži, má tendenci se neustále komplikovat, až se to nakonec zhroutí. Ti, kdo nenasazují kůži, nechápou jednoduchost. Byrokracie je promyšlená konstrukce, která člověka odděluje od důsledků jeho konání… To zásadní z Taleba je – na rozhodování by se neměli podílet ti, kdo neriskují. Myšleno svoji vlastní kůži a tu dnes nenasazuje nikdo jiný, než ředitelé škol.

Zpátky k oné prosbě zajímavých progresivně vypadajících politiků. Radím jednoduchost, ale rozhodnost v rychlém řešení těchto témat. Co jsem jim konkrétně doporučil?:

• Podporujte ředitele škol lidmi, co nasazují vlastní kůži bez ohledu na aktuální projekt či výzvu. Ředitelé nejlépe vědí, kde je bota tlačí – věřte jim a dávejte jim to najevo
• Snižte administrativu škol nikoli ekonomicky nereálnými úvahami o školním kvestorovi či posílení administrativního pracovníka ve škole, ale skutečným, jednoduchým a rychlým odstraněním takové administrativy, která neslouží ani zvyšování kvality výuky, ani rozvoji regionu či vzdělávací soustavy, ale jen administrátorům zbytečných dat, bohužel mnohdy nerozumějícím škole, pedagogickému procesu a práci s dětmi
• Podporujte další vzdělávání pedagogických pracovníků. Odbourejte byrokratický akreditační proces na MŠMT, který jen komplikuje život vzdělavatelům. Zásadní je posílení důvěry a podpory ředitelů škol. Začněte od financí, oddělte je od neschopenek a pomůcek a cíleně je určete na rozvoj pedagogických týmů
• Radikálně změňte přípravu učitelů. V první řadě budete muset mít koule na modernizaci zákona o pedagogických pracovnících, stejně tak na odstranění zavedeného zvykového práva na některých akademických pracovištích. Dosavadní systém akreditací programů učitelské přípravy má s požadavky terénu a vzdělávací politiky málo společného a takové institucionální akreditace univerzit jen upevnily celoživotní nedotknutelnost profesorů přivezených odkudkoli. Ale prosím pozor na jednu věc – umožnit komukoli, aby bez znalostí věcí a potřebné míry kompetencí stál před dětmi, je cesta do pekel
• Je třeba udělat odpovědné a odvážné rozhodnutí o středním článku řízení či podpory škol a zajistit jeho realizaci lidmi s historií, autoritou a znalostí kontextu. Taleb píše:„Nikdy nepřijímejte rady od člověka, který se poradenstvím živí, jestliže za svoje rady nemůže být potrestán“.

Tož tak na světě…