Rodina je základ liberálního státu?

Nově zvolený předseda KDU-ČSL pan Výborný se obává o budoucnost institutu manželství – stěžejního korpusu fungující společnosti – a chce nyní začít dělat všechno proto, aby manželství nekončila. Jde to ale jinak než represemi? 

V rozhovoru (odkaz) se pan předseda nechal slyšet, že by chtěl nechat manželský svazek – „stabilizující prvek vztahu mezi mužem a ženou“ – ochránit pod záštitou Ústavy. Jak by to však napomohlo odklonit současný stav „krize“ manželství, není jasné. 

Když jsem před rokem navštívil Kodaň, potkal jsem se s krajankou, která tam už nějaký rok žije. Srovnávala tamní poměry s domácími a mimo jiné poukázala na nízkou míru úcty k manželskému svazku, a dokonce i k partnerskému svazku – mravy jsou tam prý velmi uvolněné. Vzpomněl jsem si na středoškolská studia a na své spolužáky, z nichž minimálně polovina byla z rozvedených rodin. Ani jsem si neuvědomil, že tento vzorek o zhruba třiceti rodinách podává tvrdá data o současném stavu. Zhruba polovina manželských svazků u nás totiž končí rozvodem. Dokládá to Český statistický úřad, podle nějž rozvodovost v devadesátých letech vzrostla o více než dvacet procent. 

Rodina přitom ještě před revolucí měla velký význam. Jestli se za dob normalizace mohl člověk na někoho spolehnout, tak to byla rodina. Ve veřejné sféře tehdy panovala přetvářka a oportunismus, ale v rodinném kruhu měl člověk jakousi jistotu, že tam je ještě vše v pořádku (úplně jinak to je v extrémně totalitní Severní Koreji, kde není radno věřit ani vlastní rodině). Po sametové revoluci tato starost odpadla a rodina tak tento význam ztratila. Za socialismu byl také nastaven systém tak, že lidé měli pro svatbu více důvodů, než že se jen měli rádi. Byt například mohl od státu dostat jen sezdaný pár atd., nemluvě o společensky „kamenovaném“ jevu, jímž bylo nemanželské početí.

Liberálnější západ zkušenost s totalitním uspořádáním nemá, proto je zde tento jev ještě prohloubenější. Také je zde malé procento věřících, pro něž manželský svazek představuje posvátnou úmluvu před Bohem. Z těchto postřehů můžeme odvodit, že rodina jako státní instituce je determinována právě tím, v jakém stavu je celý aparát, a podléhá změnám, jímž podléhá i stát. 

Co klam spojil, člověk nerozlučuj?

Zde naváži na svůj předcházející text (odkaz), v němž jsem citoval ze Schopenhauerovy Metafyziky pohlavní lásky. Autor v něm předestírá svou teorii o pohlavním soužití muže a ženy. Hlavní podstatu milostných pletek shledává ve zplození potomka, tedy ve splnění závazku vůči lidskému druhu. Protože to u nás však není tak snadné jako u zvířat, k tomu, abychom se spojili s druhým člověkem nás nejprve musí přesvědčit klam, že činíme něco ve svém vlastním zájmu – chceme si užít, mít nad někým moc nebo jsme zamilováni a bažíme po tělesném splynutí s láskou svého života. Dříve nebo později nám však podle Schopenhauera má dojít, že jsme byli oklamáni, a to v momentě, kdy pomine prvotní kouzlo. 

Hádám, že značná část manželských svazků z lásky – nikoliv z ekonomických pohnutek – bývá uzavírána právě před pominutím prvotního milostného vzplanutí – tedy v období, kdy rozum a kalkul bývají upozaděny. Zamilovaní se tedy berou v negativním stavu, kdy jsou spokojení, šťastní, bezstarostní a vidí svět v zářivějších barvách – pozitivní (výchozí) stav je stav nedostatku, který nás pohání. Pár tím pádem nemá možnost poznat toho druhého v pozitivním stavu a jejich svatba tedy nesplňuje jednu z podmínek, kterou je, aby se napřed dvojice navzájem dostatečně poznala. 

Manželství je produkt civilizace. Jde vlastně o smlouvu, v některých kulturách dokonce o ryze obchodní smlouvu – v islámu například není manželství smlouvou mezi ženichem a nevěstou, ale mezi ženichem a otcem nevěsty. Je-li tedy svatba projevem civilizovanosti, měla by vznikat daleko od všeho přírodního a nevypočitatelného, čemuž se snaží civilizace buď vyhnout nebo nad tím získat kontrolu. Jednou z přírodních sil je i již zmíněný klam zamilovanosti, který se právě pod kontrolu dostat nedaří. 

Dalším z jevů, v jehož potlačování manželství selhává, je nevěra. Tu Schopenhauer vidí jako ryze přírodní jev a tvrdí, že sklony k rodinnému životu má pouze něžné pohlaví: „Muž má od přírody sklon k nestálosti v lásce, žena ke stálosti. Mužova láska klesá od okamžiku ukojení, téměř každá žena ho dráždí více než ta, kterou už má. Láska ženy od toho okamžiku naopak stoupá. Je to následek účelu přírody k zachování co nejsilnějšího rozmnožení druhu. Muž tak může zplodit za rok dětí, kolik chce. Žena si raději udrží živitele potomků, stejně jich za rok nemůže zplodit více než jednoho. Mužská věrnost je umělá, u ženy přirozená.“

S nevěrou se můžeme setkat už ve starověké řecké mytologii. Bohyně Héra, jejímž rezortem byla právě ochrana manželských svazků, měla sama největší starost s vlastní domácností. Polovina olympského pantheonu totiž byla zabydlena nemanželskými potomky jejího chotě Dia. Mnohé z příběhů začínají právě jeho nevěrou – snad nejznámější epopej o Héraklovi vlastně spočívá v tom, že Zeus splodí nemanželského syna, který poté musí čelit překážkám, jež mu ukládá podvedená Héra. Co tím tyto příběhy říkají je, že i velká rodina bohů má tytéž problémy jako obyčejní lidé. 

Krize manželství – svoboda člověka

Čím dál liberálnější společnost nám umožňuje projevovat se stále více podle svého přírodního ustrojení. Proto dnes například vzkvétá polygamie, přáno je vztahům na jednu noc, homosexualita už není trestná atd. Ekonomický růst navíc mnohým z nás umožňuje být s druhým člověkem jen proto, že opravdu chceme a ne proto, že bychom sami neutáhli domácnost. Když se protrhla hráz komunismu, lidé se konečně mohli začít chovat tak, jak sami chtěli a ne tak, jak chtěl stát nebo očekávala veřejnost.