„Nejdůležitější dnes je, aby člověk uměl napsat větu, která má začátek, prostředek a konec,“ řekl filozof Miroslav Petříček do mikrofonu Českého rozhlasu na otázku, jaké univerzální hodnoty se snaží vštěpovat svým potomkům.
Redaktorka Barbora Tachecí, která s ním rozhovor vedla, však očividně nepochopila, co tím filozof myslel, neboť na myšlenku odvětila, že jí přijde mnohem důležitější, aby člověk v sedmi letech věděl, že se nemá krást a zabíjet, než aby uměl napsat větu.
Co se napovrch může zdát jako banalita, je však mnohem složitější. Poskládat dohromady holou větu opravdu není žádný světoborný výkon. Je to navíc něco, co činíme bez rozmyslu každý den. Jakmile to ale otočíme, vynoří se ten problém. My to totiž děláme opravdu bez rozmyslu; aniž bychom se například zamysleli nad tím, zda nám člověk, jemuž informace předáváme, rozumí. Jestli si pod týmiž slovy dokáže představit to, co za nimi vidíme my.
Logická struktura
Jazyk ovšem neslouží pouze jako nástroj dorozumívání. Má minimálně další dvě funkce, které jsou ještě mnohem samozřejmější. Jednak ho používáme jako nástroj, jenž nám pomáhá rozumět okolnímu světu. Pro všechno, co vidíme, slyšíme, cítíme atd., máme pojmenování – každý smyslový vjem máme opatřený štítkem. Hledím z okna na silnici a vím, že tomu, co po nich přejíždí sem a tam, se říká „automobily“. Pořádně nevím, proč to tak je (vztah mezi jazykovým znakem a entitou vnějšího světa, jež označuje, je arbitrární), ale právě to pojmenování mi pomáhá orientovat se v odcizeném chaosu, který by jinak náš svět představoval. Pojmenováním jeho vnějších jednotlivin si ho jakoby přivlastňuji. Sice nemusím chápat, odkud se to všechno vzalo, ale mám pro to označení, mohu o tom mluvit a mohu na to myslet.
Jazyk tedy dále slouží jako nástroj myšlení. Tomáš Akvinský říká, že obsah myšlenky je stejně komplikovaný jako věta, kterou se dá tento obsah vyjádřit. Ludwig Wittgenstein to upřesnil tak, že myšlenky jsou logické obrazy skutečnosti a věty jsou logické obrazy myšlenek. To znamená, že naše vnímání světa je stejně složité jako naše myšlení a naše komunikace; že všechny tyto tři činnosti mají stejnou logickou strukturu; že mají ten Petříčkův začátek, prostředek a konec; subjekt a predikát, případně objekt atd. (vidím a slyším, že auto jede po silnici; myslím, že auto jede po silnici; říkám, že auto jede po silnici).
Z toho, že všechny tyto tři činnosti mají stejnou logickou strukturu, tedy vyplývá, že chceme-li mluvit jasně rovněž i musíme jasně myslet. A abychom mohli mluvit a myslet jasně, musíme být taktéž smysly přítomni „ve světě“, který má naše mysl „naporcovaný“ stejným nástrojem jako myšlenky a řeč.
Proč si nerozumíme?
Když se vrátíme k Tomáši Akvinskému, zmíním ještě jeho rozbor jsoucna neboli všeho, co je. Každé jsoucno, tvrdí Tomáš, se skládá ze substancí a akcidentů. Substance vnímáme pouze rozumem a akcidenty jsou nám přístupné skrze naše smysly. Substance nejsou jednotlivá jsoucna, ale spíše jen esence určité obecné skupiny jsoucen, jejich přirozenost, nutnost. Není náhoda, že substance jsou jazykově vyjádřeny substantivy neboli podstatnými jmény.
Použijeme-li jakékoliv běžné substantivum (obecné, nikoliv vlastní) bez kontextu, nedá se vztáhnout k ničemu konkrétnímu, protože označuje obecninu, ne jednotlivinu – například slovo „pes“ se vztahuje na všechny jednotliviny vnějšího světa, které splňují kritéria užití tohoto slova. To znamená, že významové pole substantiva „pes“ obsahuje všechny nutnosti (esenci) pro tuto substanci; to, co je přirozené pro všechny psy (živá bytost, zvíře, psovitá šelma). Naše zkušenost s vnějším světem nám tuto znalost vytvoří a naučí nás slovo „pes“ používat. Tato znalost se potom stává obsahem rozumu.
I tak se ale nemusíme shodnout na užití tohoto slova. „Tohle pro mě není žádný pes,“ pranýřuje majitel dogy kolegu pejskaře venčícího čivavu. Tento pes se totiž od jeho znalosti „psovitosti“ liší až příliš. Ve skutečnosti se však neliší v nutnostech (v tom, co mají všichni psi stejné), ale v nahodilostech jako jsou tělesné proporce, délka srsti, povaha atd. Liší se tedy nikoliv z hlediska substance, ale z hlediska akcidentů, což jsou nahodilé kvality jsoucen, jež můžeme prozkoumat smysly (prohlédnout, ohmatat...). Pojmenování akcidentů nám už umožňuje utvořit z obecnin jednotliviny. A to tím, že substantivum rozvineme adjektivem (malý, velký, chlupatý...). Pojmenování tedy dokáží vyjádřit jak nutnosti, tak nahodilosti jsoucen. Jednotliviny vnějšího světa tak díky jazyku dokážeme nejenom odlišit jednu od druhé, ale pojmout zároveň i to, co mají společného. Takto nám jazyk slouží jako nástroj strukturace světa.
Každý člověk ale užívá jazyka na základě jeho vlastní zkušenosti se světem. Když mi kamarád řekne: „včera jsem potkal krásnou dívku“, ještě než mi ji do detailu popíše nebo ukáže na fotce, představím si úplně jinou osobu, než na jakou momentálně myslí on. Představím si někoho, kdo je pro mě krásný na základě mé vlastní zkušenosti a kdo zároveň spadá mezi substance, pro něž se používá označení „dívka“ (živá bytost, člověk, ženského rodu, mladšího věku). Tím náš nástroj dorozumívání ztrácí na účinnosti a mnohdy tak způsobuje spíše nedorozumění než porozumění.
…
“Jakmile si zvyknu na to, že můžu říct cokoliv a je to vlastně úplně jedno, tak jsem ztratil jakoukoliv odpovědnost za svůj vlastní život.” (Miroslav Petříček)
