Sedím u baru v jednom klubu v centru Prahy. Čekám, až dorazí moje společnost, a tak se občas poohlédnu po dveřích; nemůžu však zrakem na okamžik nespočinout na mohutném vyhazovači, strážci pořádku tohoto prostoru.
Chvíli si ho prohlížím a najednou se v myšlenkách ocitám v antickém Řecku. Myslím totiž na Platóna, který nepohlížel na svět, jaký je, ale jaký by měl být. Myslím hlavně na jeho filozofii ideálního státu, jež v mnohém inspirovala komunistickou představu o rovné společnosti. V takovém státním zřízení jsou lidé děleni do tří vrstev: vládci, válečníci a řemeslníci.
Vládcům náleželo rozumové myšlení a filozofování, nikoliv starost o vnější svět a o vlastní prospěch. Všem příslušníkům této elitní vrstvy mělo patřit pouze společné vlastnictví – žádný soukromý majetek ani dědictví – nesměli uzavírat manželství ani vychovávat děti. Reprodukce vládců měla probíhat laboratorně a výchova institucionálně. Válečníci měli ve státě udržovat pořádek. Řemeslníci měli být vrstvou, na kterou zbyla práce a která měla jako jediná z vrstev nárok na materiální vlastnictví, tělesné požitky a rodinný život.
Jakmile jsem si všiml vyhazovače, náramně dobře mi do tohoto systému zapadal. Pohrával jsem si s myšlenkou, že ten člověk se zkrátka narodil pro to, aby byl buď válečníkem v Platónově ideálním státě, nebo kýmkoliv v našem reálném státě, kdo svou odvahou a fyzickou silou zajišťuje pořádek. Práci ve skupině řemeslníků by jistě zastal stejně dobře, ale tam by zase mrhal svým respekt budícím vzezřením, jímž jsem se nechal svést k redukci jeho osoby na představu v abstraktní ideji antického filozofa.
Idea Platónovy polis nikdy realizována nebyla. Hned po ní mi však na mysl přišlo podobné společenské dělení praktikované mezi věřícími v hinduistickém náboženství. Indie je nábožensky velmi diverzifikovaná země (hinduismus, křesťanství, buddhismus, islám), většinu ale drží právě hinduismus. V rámci hinduismu – což je náboženství postrádající jednotný koncept, jaký má například křesťanství či judaismus – se věří, že se lidé rodí do čtyř různých sociálních vrstev, kast, rozhodujících o podobě života každého jedince: bráhmana (kněží), kšatrija (válečníci), vaišja (obchodníci, řemeslníci a zemědělci) a šúdra (sluhové).
Vaše příslušnost ke kastě celý život určuje, co smíte jíst, jak se smíte oblékat, jakého vzdělání můžete dosáhnout, jakou práci smíte vykonávat, kolik smíte maximálně vydělávat a určuje i to, jak se k vám budou ostatní lidé po celý život chovat. Většina sňatků probíhá mezi příslušníky stejných kast. Každému individuu je dovoleno rozvinout se jen do té míry, do níž mu to umožňuje jeho rodová příslušnost ke kastě a nezbývá mu tedy než doufat, že na tom v příštím životě bude lépe. Bavíme se o velmi archaické společenské struktuře, která je ale v různých regionech Indie praktikována s různou přísností. Vliv kastovního systému začíná ustupovat až s dnešním ekonomickým růstem, jenž v Indii umožňuje získat lepší zaměstnání i příslušníkům nižších kast.
Každý si od narození neseme určité náznaky předurčenosti, které chtěl Platón ve svém státě eliminovat, a poskytnout tak všem lidem od začátku stejné šance – kromě pracující třídy, jež ho pro jeho nechuť k fyzické práci moc nezajímala. Rodíme se s určitými předpoklady jak materiálními (dědictví), tak biologickými – sem spadá naše tělesné a mentální ustrojení (prohlubované či naopak otupované výchovou). Pokud se narodíme do ekonomicky slabé rodiny, můžeme díky svému nadání ve společenském žebříčku vyšplhat, nebo naopak, pokud se narodíme s majetkem, ale bez mentálních proporcí, o něj svým nerozumem můžeme snadno přijít. V každém případě máme do jisté míry šanci mít se na konci života lépe, či hůře než na jeho začátku – pokud se nenarodíme například v Indii, kde to společenský systém neumožňuje.
V jakémkoliv státě budovaném na ideji sociální rovnosti nutně absentuje svoboda individua uplatňovat své vrozené předpoklady. Tato rovnost musí být totiž nevyhnutelně nastolena tím, že ti nadanější budou nuceni žít stejným životem jako ti méně nadaní; opačný postup by znamenal udělat z těch méně nadaných nějakým záhadným způsobem stejně nadané, jako jsou ti, co se už takto narodili. Podle Tomáše Akvinského – navazoval spíše na Aristotelovo než na Platónovo učení – jsou v rozumovém (abstraktním) světě všechny lidské bytosti redukovatelné na jednu univerzální „esenci“ lidství (hmota), která je jim všem společná a přirozená, ale v reálném světě se jedna od druhé liší (forma). Je proto ošemetné pokoušet se vtěsnat tak individuální bytost, jako je člověk, do jakýchkoliv abstraktních, odosobňujících generalizací a modelů, jako je například ten Platónův.
