Pár řádků o krizi moderního člověka a o možnostech, jak se s nejrozšířenější lidskou chorobou vyrovnat.
Myšlenka přišla na autora v jedoucím metru, když hledě z okna tam, kde nic není, po očku pokukoval po ciferníku svých perpetuálů. Zatímco hlídal neklidnou vteřinovou ručičku, která se zastaví jen vlivem toho, že strojek není několik dnů nošen na ruce a on ho zapomene natáhnout, přemýšlel, kolik času mu asi tak zbývá. Byl na cestě do práce, kde dostává peníze za to, že věnuje zaměstnavateli značnou část tohoto svého času, který mu zbývá do smrti, tedy část svého života. Když si to odbyde, jede zase domů, tam si užije volného času, ulehne a odškrtává v kalendáři další den.
Cyklus se opakuje. Den po dni se však stává někým jiným, než kým byl doposud. Není záhadou proč – každý nový prožitek se totiž nějakým způsobem podepisuje na identitě každého člověka. Jak si všiml Henry Bergson, to, co konstituuje naši identitu, je paměť. To, že je identita člověka utvářena každým dnem jeho života, vlastně znamená, že jsme každý z nás úplnými až dnem, kdy toto utváření končí; dnem našeho úmrtí.
Byť se nezabýval existencí jako takovou a svým vykladačům z řad francouzských existencialistů vyčítal, že jeho dílo dezinterpretují, došel Martin Heidegger k názoru, že čas rovná se bytí – nikoliv peníze –, a že vnímání času je vlastností ryze lidskou. Čas totiž, jak již víme, představuje odpočet do konce lidské existence. Jedním ze zmíněných dezinterpretujících myslitelů byl Jean-Paul Sartre, který v práci Bytí a nicota poukazuje na rozdíl bytí věcí a bytí člověka. Věc na rozdíl od člověka není limitována časem, neboť se ani nerodí ani neumírá; věci nejsou dočasné, jsou věčné. Věc pouze „je“, zatímco člověk „existuje“. Výsadním rysem lidského života je tedy časnost, kterou mi ranní cestou metrem připomněly tikající hodinky. Pokud je ale čas pouze nástrojem vnímání člověka, který skrze něj odpočítává dobu do svého skonu, existuje časové pojetí i mimo lidské myšlení?
Bůh to (ne)zařídí
Už na hodinky nekoukám, ale myslím na Gilgameše, jehož příběh, zaznamenaný na hliněných deskách klínovým písmem, dokazuje, že tématem časnosti života se lidé zaobírali i před drahnými časy stejně tak jako my dnes. Hlavní dějovou linkou Eposu o Gilgamešovi je honba za nesmrtelností krále města Uruku, jenž však na konci své snahy dojde ke zjištění, že nesmrtelnosti biologické dosáhnout nelze. Usmyslí si tak získat nesmrtelnost otiskem v historii – tedy v paměti – svými činy, a tím vlastně vnukne svému životu smysl – skrze vidinu blížící se smrti.
Časnost lidského údělu je základním prvkem krize moderního člověka, který žije v sekularizovaném světě, ve světě bez Boha. Vědomí smrti je zřejmě hlavním důvodem, proč se mezi lidmi objevila nábožnost. První doklady náboženského chování našeho pokolení pocházejí z období mladšího paleolitu a souvisejí s pohřbíváním nebožtíků. Podle v zemi nalezených lidských kostí se tedy věří, že s existenciálním vnímáním života se člověk potýkal už před více než deseti tisíci lety a s tíhou života se vyrovnával tak, že zesnulé ukládal do hrobu, doufaje, že je připravuje na posmrtný život v nadempirické skutečnosti.
Podle mnohých náboženských vyznání po našem pobytu na zemi následuje pobyt v zásvětí, pobyt věčný. Náboženství má ale dvě nesmiřitelné vlastnosti – jednak může člověka usmířit s blížícím se skonem, leč také může vést k apatii a k pohodlnosti ve vztahu k pozemskému životu. Je však pochopitelné, že člověk zasvětivší svůj život Bohu ho nikterak nevnímá jako promarněný. Tento člověk, podobně jako Abrahám v příběhu ze Starého zákona, pociťuje k Bohu bezmeznou víru, která překlene i pochyby o tom, že nemůžeme s jistotou tvrdit, zda se naše duše, o níž toho také moc nevíme, po smrti oddělí od těla a přesune se kamsi do transcendentna. V bezbožném světě se tak bojíme toliko smrti jako takové, kdežto z pekelných plamenů máme hrůzu až po tom, co v ně uvěříme.
Sláva smrti
Protože se život zdá být veskrze absurdním – přicházíme na svět pouze proto, abychom z něj zase odešli – nabízí se hledat smysl v této – možná jen zdánlivé – absurditě. Jsme sice „vrženi“ do světa k tomu, abychom z něj zase odešli, ale byla nám k té tíze udělena i jedna zásadní vlastnost, kterou často mnozí z nás zapomínají používat – myšlení.
Nezní nelogicky úvaha, že když jsme se narodili, abychom zemřeli, není zkrátka smyslem lidského života zemřít? Anebo ještě jinak – jelikož ke konci na tomto světě míříme všichni bez rozdílu, neměli bychom život věnovat tomu, abychom došli do myšlenkového stádia, kdy budeme ze světa odcházet smířeni s odchodem?
„(…) jak málo stačí si osvojit, aby lidský život plynul šťastně a bohulibě: (…) budeš-li podnikat každé dílo tak, jako by bylo poslední v tvém životě, cílevědomě, vystříhaje se zarytého odporu k příkazům rozumu, všeho pokrytectví, sobectví a nespokojenosti s osudem ti určeným. (…) Vždyť jen jeden život má každý!“ zapsal do knihy Hovory k sobě Marcus Aurelius. Podle jediného filozofa, který usedl na císařském trůnu, tedy ke spokojenému a plnohodnotnému životu stačí, aby člověk každý den držel v mysli svou blížící se smrt. To je přesný opak současného stavu společnosti, ve které se o smrti raději nemluví a v níž je vědomí smrti přehlušeno každodenním obstaráváním a zábavou. Nemocí k smrti jsme přitom postiženi všichni.
Aureliův pohled nabourává negativní konotace, s nimiž máme svůj odchod ze světa spojený – máme ve zvyku hodnotit smrt jako něco špatného. „A právě život a smrt, sláva a ponížení, bolest a rozkoš, bohatství a chudoba – to všecko bývá stejnou měrou údělem dobrých jako zlých, poněvadž to není svou podstatou ani krásné, ani hanebné, tedy ani dobro, ani zlo!“ Vnímat smrt jako něco negativního jsme podle Aurelia vedeni nikoliv od přírody, ale vlivem společenských konvencí. Hodnoty totiž, jak známo, vnukl světu člověk. Příroda sama o sobě není dobrá ani špatná, je absolutně spravedlivá. Když je tu možnost, že je to právě smrt, která dává smysl lidskému životu, lze na ni vůbec nahlížet jako na něco špatného? A zda mu opravdu dává smysl, zjistíme samozřejmě až po smrti – může se totiž stát, že nějaký Bůh je. Jako polehčující okolnost se však nabízí fakt, že stejně tak jako nemůžeme s jistotou tvrdit, že život má nějaký smysl, nemůžeme ani na beton vědět, že ho nemá.
