Intuitivně jsem sáhl po románu Mor (1947) od Alberta Camuse, abych se dočetl, že se z něj během posledních dnů stal v Itálii bestseller.
V krátkém článku o tom informoval Český rozhlas. Příčinná linka může směřovat k šedesátiletému výročí autorovy smrti, jež letos “slavíme”. Možné však též může být, že Italové v knize hledají odpovědi na situaci, v níž se nyní nacházejí. Nebo spíše hledají způsoby, jak se po této situaci ptát?
Děj románu Mor je ukotven v alžírském obchodním přístavním městě Oran. Jeho obyvatelé – stejně jako obyvatelé všech dalších měst – se pohybují hlavně mezi věcmi s neustálou starostí o obstarávání záležitostí každodenního života. Změna přijde ve chvíli, kdy ve městě vypukne morová epidemie a denně začnou umírat stovky lidí – všichni ví, že na ně může dojít, jen neví, kdy přesně. S přibývajícími umrlčími roste jak mezi řadovými obyvateli, tak správci města beznaděj a zmar. Smrt, která byla doteď zahalena každodenní banalitou, se najednou vynořila ze závoje tvořeného vyděláváním na nájem, nakupováním v obchodech atd. a stala se hlavním očekávaným, každodenně přítomnou. Veškeré lidské jednání se tak setkává s neúspěchem a do pozice hlavního původce dění se pasuje přírodní síla. Obyvatelé, kteří do té doby směřovali své zájmy mimo své já a starali se především o věci, si nyní plně uvědomili svou existenci, a to právě skrze její všudypřítomnou konečnost. Mor jim dal pocítit tíhu jejich existence.
Camusův román však je o morové nákaze jen částečně. Je to především alegorie pro život, jaký žijeme všichni a jaký může být vždy ukončen lusknutím prstu. Motiv moru akorát umožňuje dobře ukázat, jak si tuto skutečnost člověk uvědomí až ve chvíli, kdy je mu smrt odhalena v celé své nahotě, bez roušky každodennosti. „No ovšem, člověk něco riskuje. Ale konec konců neriskoval člověk i před vypuknutím moru, když přecházel frekventovanou křižovatku?“ pronáší zhruba v polovině knihy jedna z postav.
Ve své písni A Hard Rain’s A-Gonna Fall má Bob Dylan verš “And the executioner's face is always well-hidden” (A popravčího tvář je vždy dobře skryta). Dylan tím dokonale vyjádřil životní pocit, který pramení z uvědomění si existence. Toto odhalení může vést k různým scénářům. Vědomí, že každý člověk zemře – a jeho popravčí je před ním vždy ukryt – bez toho, aby věděl kdy, může vést ke ztrátě hodnot, k nihilismu; k myšlence, že být na tomto světě nemá žádnou cenu. Základní otázkou, kterou Albert Camus pokládá, je, zda není lepší tuto absurditu života přelstít tím, že člověk převezme moc nad svou smrtí a vezme si vlastní vůlí život.
„Pro člověka není svobody, dokud nepřekoná svůj strach ze smrti. Ne však sebevraždou. Kvůli jeho překonání se nesmí vzdát sebe,“ zapsal si Camus do svého deníku z roku 1943. Camus byl optimista a sebevraždu odmítal. Ve svém spise Člověk revoltující argumentuje, že lidský život je hlavně o revoltě proti této životní absurditě; o revoltě v podobě hledání životního smyslu, který by lidskou existenci opravňoval a legitimoval navzdory její absurditě.
Izolací k osvícení
Člověk se stará, aby nějak obstál v rámci nastaveném společností, ale během toho všeho shonu postrádá čas na zpomalení a centralizaci myšlenek do sebe samého; chybí čas na kontemplaci. Svět je tak rychlý a málokdo ma z tohoto rozjetého vlaku čas zastavit. I ve chvílích, kdy by se dalo vydechnout, se totiž nabízí povyražení, která dokáží lidskou mysl opět úspěšně odvést vně člověka.
Domácí karanténa nyní nabízí jedinečnou možnost zakusit život vykolejený ze zajetých pořádků, které možná mohly bezchybně fungovat, avšak nemusely přinášet pocit naplnění. Toto vykročení z každodennosti může napomoct lépe odhalit životní nesmysl a absenci směřování. To, že má někdo své pevné místo ve společenském řádu, ještě nemusí znamenat, že mu toto umístění bude dávat smysl i po tom, co se na něj podívá z perspektivy karantény, která tak může člověku přinést radikální změnu v myšlení o jeho životě. Zjistit zkrátka, že tu je mnohem více k žití než jen stereotypy. Je tu taktéž příležitost učinit sám sebe čímkoliv, co skýtá životní horizont možností každého z nás. A kdo se nyní bojí o svou budoucnost ve společnosti, může teď něco udělat pro to, aby zvýšil svou konkurenceschopnost na trhu práce a o budoucnost se mohl bát méně, nebo dokonce vůbec.
Nákaza COVID-19 je čistě přírodním jevem, v jehož světle se ukazuje, jak je civilizace slabá a bezbranná i se všemi těmi vymoženostmi. Uvědomění si vlastní existence je směr od civilizace zpět k přírodě. A současná krize by mohla alespoň částečně vrátit duši našemu světu orientovanému především na zisk a úspěch. Vrátit duši tam, kde nad solidaritou převládl chladný rozum a kalkul.
Blíží se Velikonoce jakožto svátek symbolizující nový začátek, ale také svátek postu. U nás to zatím podle fotografií vybrakovaných regálů v supermarketech vypadá, že epidemie vede lidstvo ještě k většímu obstarávání a na půst a pokání to zkrátka nevypadá. Kdo se ale rozhodne nestrávit karanténní prázdniny opět mimo své „já“ – například s očima přilepenýma na televizní obrazovce –, tomu se možná poprvé v životě skýtá možnost vše si dobře rozmyslet.
Vypadnutí z každodenního koloběhu může vznést otázku, zda je ještě chuť se do něj vrátit zpátky. Odloučení od blízkých osob zase otestuje pevnost pout. Každé pozastavení času navíc přináší opravdový požitek ze života, jako když rychlovlak zpomalí a cestující mají nevídanou příležitost kochat se krajinou.
