Několik úvah nad Škvoreckého Tankovým praporem a několik myšlenek o lidském společenství, které autor skryl mezi řádky.
Budeme-li se bavit jen o těch Škvoreckého knihách, ve kterých vystupuje jeho alter-ego Daniel (Danny) Smiřický, můžeme přistoupit na tvrzení, že je děj každé z těchto knih (Zbabělci, Tankový prapor, Prima sezóna, Příběh inženýra lidských duší etc.) vystaven na historických kulisách, jež mají zásadní dopad na smysl toho kterého díla. Stejně tomu tak je i v Tankovém praporu, jehož děj je časově situován do doby po nástupu stalinistické éry a odehrává se v Československu ve vojenském výcvikovém prostoru. Autor zde v devíti chronologicky nenavazujících kapitolách líčí službu sedmé roty tankového praporu.
V autorem popisované době nemuseli vojíni a jejich nadřízení plnit pouze běžné vojenské povinnosti, které by každý očekával; byla zde vyžadována i politická zatíženost. Znamená to, že režim v podstatě využíval branné povinnosti k tomu, aby z mladéže vychoval poslušné sluhy režimu a o tomto procesu výchovy mimo jiné vlastně Tankový prapor je (anotace anglického překladu Tankového praporu (The Republic of Whores) udává, že kniha ukazuje, jak se v 50. letech československá armáda připravovala na válku se Západem; i tento výklad je funkční). Jelikož jsou ale čtenáři Tankového praporu odkryty vnitřní pohnutky postav, zjišťujeme, jak ve skutečnosti vojáci tuto výchovu přijímali. S vidinou dobrého kádrového posudku, museli s co největším nadšením sloužit v armádě a přitom navíc omílat floskule, jimiž se artikulovala poslušnost straně a lidu. To se však vojáci snažili mnohými výkruty obejít a spíše se naučili plnit minimum nutné k dosažení svého uplatnění ve společnosti. Stali se poslušnými nikoliv z přesvědčení, ale z nutnosti. Lépe řečeno se zde vojáci nenaučili poslušnosti, nýbrž oportunismu. Každý, kdo byl takto státem vychován, byl vychován k dobrému občanství nikoliv pro dobro celku, ale pro své vlastní.
Co je však ještě zajímavější je, jak Škvorecký využil armádní prostor pro ilustraci nemožnosti aplikovat komunistickou ideologii na lidské společenství. Stejně jako veřejný život byla po revoluci komunistickou doktrínou zasažena i oblast armády, která je snad nejlepším příkladem pro demonstraci hierarchické struktury. Při četbě Tankového praporu si tedy nelze nevšimnout jisté protichůdnosti v chování vojáků s vyššími hodnostmi, kteří jednak po vojácích s nižšími hodnostmi vyžadují poslušnost a kázeň, ale zároveň je nazývají soudruhy s tím, že stejně tak jako oni slouží lidu a žádná mocenská propast mezi nimi tedy vlastně není. Tím se celá situace stává absurdní. Mezi těmito póly nikdy nemůže dojít k syntéze, neboť jde o kontradikci. Člověk totiž nemůže druhému člověku rozkazovat a zároveň se stavit na jeho roveň. Pokud stojí komunistická ideologie na vizi, že všichni lidé mají být jedním velkým, rovným společenstvím dělníků sloužících lidu, nemohl z této masy vystoupit jedinec a začít ostatním rozdávat úkoly, neboť by se tím stavil nad ostatní jedince a začal by tak utvářet hierarchickou strukturu.
Škvorecký tak nejen ukázal, že komunismus je nemyslitelný v rámci armádního rozvržení moci, ale vytvořil také alegorii pro lidské společenství, jež je taktéž hierarchicky strukturováno už odnepaměti. Naše místo v této struktuře je nám dáno už od narození; tím, s jakými povahovými rysy jsme přivedeni na svět – někdo se narodí jako přirozený vůdce a jiný zase jako někdo, kdo takové ambice nemá.
