Úvahy nad Kazmovým vpádem do pořadu Prostřeno a nad tím, jak skrze své žerty učí diváky kritickému myšlení.
Kamil „Kazma“ Bartošek, hlavní tvář pořadu One Man Show, už je všeobecně známý mystifikátor. Jeho vtípky se ze začátku tváří jako realita, dokud na svém internetovém kanálu nezveřejní zákulisní video zachycující velkolepé přípravy k tomu, jak opět nachytá celý národ.
Zajímavé je, jak Kazma své kousky uskutečňuje. Nejde totiž o nic jiného než o divadelní performace vtěsnané do kulis reálného světa. Nechybí herci, převleky, rekvizity a scénář. Divák však nesmí vědět, že jde o performaci. Divadelní představení je hra, na jejíž pravidla musíme jako diváci přistoupit; existuje nepsaná dohoda mezi autorem a recipientem. Pokud nedokážeme alespoň na dvě tři hodiny uvěřit v pravděpodobnost Oidipova osudu, nemusíme ani čekat na přestávku a můžeme rovnou odejít ze sálu, protože si představení stejně neužijeme. Kazmovy „hry“ se však jako hry netváří. Působí jako realita a ani hlediště ani opona nenasvědčují o opaku. Nezbyde nám než na jeho hru přistoupit, dokud sám kulisy neodhalí.
Prostorové podmínky Kazmova divadla – tedy absence jasně vymezeného divadelního prostoru – jsou podobné středověké smíchové (lidové) kultuře spojené s karnevaly. Karnevaly, které jsou také brány jako určitý druh performace, sloužily lidové vrstvě obyvatelstva k tomu, aby se zbavila po celý jejich průběh své společenské vrženosti a splynula v davu, v němž panuje rovnost, nikoliv mocenská hierarchie.
Karnevalovost, jíž se podrobně zabýval Michail Bachtin, spočívá právě v takovém převrácení mocenských struktur snažících se své podřízené disciplinovat. Karnevalová vřava sváděla ke všem tělesným neřestem (např. nezřízenému pití alkoholu), které vyšší stavy odsuzovaly a nemohly je nijak kultivovat, neboť se jejich moc nevztahovala na volný čas podřízených pracujících. Jistou analogii s těmito karnevaly spatřuji i u Kazmy. Zaměřme se nyní blíže na jeho kejkle v televizním pořadu Prostřeno.
Prostřeno
V Prostřenu Kazma převrátil mocenský systém dost podobným způsobem. Prostřednictvím své performacese infiltroval do kulis pořadu, postavil jeho pravidla na hlavu a podřídil jim i ony mocenské struktury. Docílil toho právě způsobem zespod, když do pořadu přihlásil své připravené účastníky.
Pořad má za prvé moc nad „poslušným“ a kultivovaným divákem, jenž věří, že jde o reality show, jež má zjevná pravidla – to je podobné jako výše zmíněná nepsaná dohoda dramatika s divákem –, k Prostřenu lze ovšem zaujmout i ironický postoj a v tom případě nemůže být o moci řeč. Když ale Kazma odhalil zákulisí pořadu (svou parodií na realitu odhalil jinou parodii), jenž se řadí k žánru, který má slovo realitav názvu, ukázal divákům, že jde částečně také o performaci, neboť do dění na obrazovce do značné míry zasahuje štáb. Za druhé má tedy pořad moc i nad soutěžícími.
Kazma jednak zjevil pravdu, že soutěž Prostřeno žádná pravidla nemá, a jednak jí vnuknul svá pravidla, s nimiž získal moc sám rozhodovat o vítězi. Dokonce nastavil i laťku, díky níž směl jím dosazený soutěžící oprávněně používat vulgarismy (štáb ztratil moc kultivovat jeho chování – podobný případ jako ten s karnevaly), ačkoliv se pořad vysílá před večerními zprávami. Převzal tak otěže a sám se pasoval do role mocenského subjektu.
Postmoderna
Žijeme v postmoderním světě s pluralitou názorů, sociálními médii, kde si každý může psát, co chce, ve jménu své osobní pravdy; o alternativních informačních zdrojích a ruské dezinformační kampani nemluvě. Lidé dnes zkrátka neví, čemu mohou věřit – fakta jsou relativní, zdroje informací se navzájem překřikují a splývají tak v jeden chaotický šum. Současnost postrádá stmelující princip, který by toto mnohohlasí přetavil v jednotný myšlenkový korpus. Více o tom například v pracích Jeana-Francoise Lyotarda či Zygmunta Baumana.
Mnozí z nás považují vnější realitu za tak složitou, že raději hledají spočinutí v odvozených světech. Jedním z nich je právě reality show Prostřeno, kde je přítomno vše, po čem běžný, odpočinku chtivý divák baží. Emotivně přebujelé situace, intriky, lži, přetvářka, náhlé zvraty atd. Co zde však na rozdíl od reálného světa divák dostane nádavkem, je (zdánlivá) přítomnost pravidel a skutečnost, že svět zobrazený v Prostřenu je mnohem čitelnější než svět reálný. Jako reálný se navíc tváří – my už ale víme, že to tak není.
Divácká perspektiva umožňuje vidět rozpory v jednání soutěžících – jinak se chovají před štábem a jinak před svými soupeři. Divák tak doopravdy ví, kdo je ten „zlý“ a kdo „hodný“. To ale neznamená, že v Prostřenu vždy zvítězí ten hodný a zlý bude poražen. Tak to nefunguje ani v reálném světě.
Co oceňuji na Kazmově činnosti je, že svými iluzemi poučuje lidi o této „tekutosti“ reality. Prostě řečeno jim (záměrně?) ukazuje, že vnější svět nemusí být pokaždé takový, jaký se může jevit našemu vědomí. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že Kazma učí své diváky kritickému myšlení. Stačí, když se ve virálním prostoru objeví další alespoň trochu bizarní událost, a hned se mezi lidmi začne probírat, zda v tom opět nemá prsty Kazma.
