Pár poznámek k hudbě, které už jsem chtěl hodně dlouho sepsat, ale jak známo, o tom se píše velmi složitě. Hudba totiž překračuje hranice našeho světa a o takových věcech by se podle Wittgensteina mělo raději mlčet.
Je to pár měsíců, co jsem se začetl do zajímavého článku pojednávajícího o spirituálním přístupu posluchačů taneční hudby. Text citoval slavnou hudební producentku, pro niž je každý koncert „rituál, který má publikum zavést za hranice vnímání, dopřát mu trans a vytržení z 3D reality fyzického světa“. Poukazuje ale také na to, že tento přístup během posledních desítek let z klubové scény vymizel a byl nahrazen hédonismem spojeným s konzumací drog.
Návštěvníci hlasitých tanečních klubů svůj zážitek z hudby mnohdy umocňují intoxikací různými látkami – jednou z nich je extáze. Název drogy má mimo jiné i náboženské konotace. V době helénistických mysterijních kultů lidé usilovali o osobnější a intimnější spojení s bohy než věřící před nimi. A stav vytržení z reality, nebo dokonce pocítění boží přítomnosti a sounáležitosti se nazývá právě extáze. Kněžky boha Dionýsa se do těchto stavů přiváděly mimo jiné tancem a hudbou. Byť zde lze vysledovat určitou analogii, dnešní význam extáze je mnohem povrchnější; nikoliv však význam hudby.
Veselé abstraktum zvuků
Není to jen taneční hudba, která může posluchače zavést do hlubokých duchovních stavů a pocitů přítomnosti jiného světa. Ve své poctě skladateli Antonínu Dvořákovi, v románu Scherzo capriccioso (1984), popisuje Josef Škvorecký hudební prožitek jedné z postav: „Pět taktů po úvodním akordu už přestala myslet na tenze téhle rodiny, na tušené klubko vztahů, které ji zajímaly. Neboť se jí, snad z té muziky, začalo zdát, že všechno, každý pod touhle střechou, je náznakem čehosi zdaleka ne tak prostého, jako je dům, zahrada, oběd, hospoda, jež se slabounce počala ozývat muzikou z dálky. Energické basy sekundu zaplašily všecky věci světa a zahnaly myšlenky do veselého abstrakta zvuků.“
Silný hudební zážitek v nás vytváří pocit, že jsme momentálně postaveni před něco, co náš svět přesahuje, co nelze uchopit smyslově, co existuje mimo náš čas a prostor. Jako by zaslechnuté tóny a rytmy nebyly cílem, ale prostředkem k něčemu vznešenějšímu. Hudbu přeci poslouchají i ti, kteří jí pramálo rozumí. Takovým nejde o obsah či formu, nýbrž o to, že se u poslechu zkrátka cítí dobře. Není tedy důležité, zda Justin Bieber píše dobré písničky (pokud je vůbec píše on) nebo zda zpívá dobře. Rozhodující je, co jeho posluchač prožívá a pociťuje.
O Músách
V Platónově dialogu Faidros se Sókratés zmiňuje o Músách, které „zachvacují duši něžnou a nepřístupnou všednosti, probouzí ji a do vytržení uvádí pro písně i jiné básnické tvoření.“ Starořecká kultura považovala Músy za přidělovatelky inspirace. Stejně tak Řekové zacházeli se všemi ostatními přírodními jevy, pro něž neměli vysvětlení. Vytvořili mýtus – uměle konstruovaný význam empiricky nepodloženého obsahu. Nám už je dnes jasné, proč občas venku prší nebo že na hojnost úrody nemá vliv přízeň bohyně Démétér.
Inspiraci však v současnosti stále můžeme uctívat jako dar shůry; něco, co si ani vzdělaný a zkušený hudebník nemůže přivolat vůlí. Absolvent konzervatoře může mít nastudovanou teorii odpředu odzadu, ale nenaučí se tam, jak napsat jednoduchou, chytlavou, ale přitom hlubokou písničku. Překážkou mu může být přehršel teorie, a tím pádem neschopnost dělat věci jednoduše, ale také absence inspirace. „Kdokoli přijde ke dveřím básnickým bez šílení od Mús, jsa přesvědčen, že bude dobrým básníkem již pouhou znalostí umění, je sám nedokonalý,“ pronáší Sókratés v témže dialogu.
Naučit se hře na hudební nástroj či zpěvu vyžaduje talent. Hudební teorie je ale dovednost, která se dá rozumným způsobem osvojit – podobně jako třeba matematika. Má totiž také jakýsi nepropustný, abstraktní, logický systém; soubor odlišných a vzájemně se doplňujících prvků „zhmotněných“ v notových zápisech. Hudební teorie má pevná pravidla a meze – pokud chcete na kytaře zahrát akord C dur, máte jasně stanoveno, ze kterých tónů se souzvuk skládá.
Dobrým příkladem jsou bluesoví muzikanti, kteří se při kytarových improvizacích také pohybují v určitém racionálním rámci, jehož danosti nelze překračovat – jejich hraní je limitováno stupnicemi. Tím pádem všichni modelují stejný „materiál“. Jádrem bluesové hudby ale je skrze tyto stupnice vyjadřovat pocity, nálady apod. Blues je velmi snadné hrát, obtížné ale je hrát ho dobře; k tomu je nutná právě inspirace, dar shůry, schopnost vyjádřit okamžik v tónech. To je hluboce duchovní záležitost, kterou nelze získat, protože přichází sama – jakoby z jiného světa.
