Několik poznámek k našemu pobývání ve virtuálním světě a k tomu, jak nám tento svět sám deteminuje další bytí v něm.
Víra v osud se v západní kultuře dostala poprvé do popředí v helénistické epoše. Představa o ztělesnění osudu v podobě bohyně Fortuny však pocházela už z řecké a římské kultury. Fortuna byla považována za přidělovatelku osobního údělu a za bohyni šťastné, ale i nešťastné náhody. Později se tato představa dostala i do monoteistického křesťanství v podobě boží prozřetelnosti. Víru v osud už dnes už nemusíme spojovat s konkrétním náboženstvím. Stačí jen věřit, že to, co se nám děje, je zapříčiněno vlivem dřívějšího určení; že jsou zkrátka obrysy našeho životního příběhu už předem někde načrtnuty. Zda je to tak, či není, se podle Immanuela Kanta stejně nikdy nedozvíme, neboť poznání boží existence či jiné vyšší instance překračuje možnosti našeho smyslového nahlížení. Něco jako osudovost jsme však v poslední době schopni vypozorovat v námi stále častěji obývaném digitálním světě.
Žijeme v době, ve které dokáže jedno ranní svezení po eskalátoru vyřešit všechny praktické otázky počínajícího dne. Ze všech stran se na nás valí informace o tom, kde se najíst, kam večer zajít za kulturou a co si vzít na sebe, abychom tam byli „in“ atd. My si z těchto informací vybereme jen ty, které nabízí odpovědi na naše otázky, a jsou pro nás tedy relevantní.
V digitálním světě to funguje mnohem individuálnějším způsobem, protože tam je každému spotřebiteli rovnou naservírován balík informací sestavený jemu na míru. Vlivem našeho předchozího pobytu ve virtuálním světě nám totiž internet sám vybírá další relevantní obsahy – ukazuje nám to, co nás zajímá, utvrzuje nás v našich pravdách a lichotí nám tím, jak dobře zná náš vkus. Je vlastně jakýmsi zrcadlem naší osobnosti a jeho největší nebezpečí tkví právě ve vytváření našeho vlastního totalitního světa potlačujícího názorovou pluralitu.
Nabízí se srovnání s Heideggerovým výkladem bytí a času. Svět a naše možnosti v něm se našim smyslům ukazují podle našeho dosavadního působení; podle toho, jací už jsme (minulost), nám vyjevuje, jací bychom mohli být (budoucnost), a na základě našich dosavadních prožitků zároveň interpretujeme i přítomnost. Jak jsem ukázal už výše, podobně funguje i virtuální svět internetu, který nám s vědomím naší digitální minulosti předestírá možnou budoucnost.
V době chytrých mobilních telefonů jsou ale zpracovávána i data o našem pohybu v reálném světě. Přehršel mobilních aplikací totiž potřebuje využívat informace o naší aktuální poloze, bez kterých by nemohly správně fungovat. V našich kapsách jsou tedy soustředěny informace o tom, kde se stravujeme, zda spíše chodíme pěšky, či jezdíme autem, jaké lékaře navštěvujeme, jak často cestujeme do zahraničí či zda chodíme v neděli do kostela. Firmy vlastnící tyto aplikace potom naše informace poskytují firmám s internetovým advertisingem, které se jejich prostřednictvím snaží pochopit náš životní styl a zahltit náš webový prohlížeč pouze reklamami, které mají šanci nás zaujmout.
V digitálním světě tedy prokazatelně existuje entita, která pozoruje veškeré naše počínání a plánuje naše další kroky a kterou taktéž nelze smyslově prozkoumat – jen skrze nástroje výpočetní techniky. Zda se vydáme touto vyznačenou cestou, však pořád závisí na naší vůli, takže se o jakési predestinaci dá hovořit jen částečně. Faktem ovšem je, že se rozhodnutí, která podnikneme v digitálním světě, promítají i do našeho života v reálném světě. Pokud se například ocitnete na dovolené na Kanárských ostrovech, zamyslete se nad kauzalitou – vylíhla se pohnutka cestovat zrovna tam ve vaší hlavě, či ji tam spíše zavála dobře cílená, lákavá reklama?
