Na jaře 2004 začala televize Prima natáčet seriál Rodinná pouta. Do čela ČEZ zrovna nastoupil Martin Roman a začal vytvářet „Romanova pouta“ s lobisty a politiky. Ta se nikdy na rozdíl od seriálu nerozpadla ve Velmi křehké vztahy.
Berete půl milionu korun měsíčně jako základ a zhruba stejně velké prémie. Vaší prací je mimo jiné zejména toto:
– každý rok musíte opakovaně přesvědčit Energetický regulační úřad, že má schválit takové zdražení elektřiny, jaké si přejete vy;
– občas musíte přemluvit politiky, aby nechtěli zpoplatnit emisní povolenky, jakési zpoplatnění vypouštění emisních plynů;
– a jednorázově musíte přes vládu prosadit kontroverzní stavby či rekonstrukce, jako třeba naposledy tepelné elektrárny Prunéřov.
Ani nepřemýšlejte, jak to nejlíp dělat. Naprosto dokonalý systém už vymyslel Martin Roman. Výsledek jeho sedmi let energetické vlády – přežil pět premiérů: Špidlu, Grosse, Paroubka (všichni ČSSD), Topolánka (ODS) a Fischera (nestraník). Končí až za Petra Nečase. Za sedm let si ho nedovolil nikdo zvlášť hlasitě kritizovat. Ani zleva komunisté v čele s Vojtěchem Filipem za prudce rostoucí ceny proudu a tučné zisky. Ani zprava občanští demokraté za netržní monopol.
A ještě jeden další zvláštní výsledek: energetičtí experti dvou největších stran,Martin Říman z ODS a Milan Urban z ČSSD, se málem rozplakali, že jejich kamarád „Martin“ končí. „Jeho odchod mohl být důstojnější,“ nepřímo pokárali premiéra Nečase, že jejich chráněnec si takto zbrklý konec nezasloužil. Asi si představovali nějaké uvedení Martina Romana do energetické Síně slávy a rozloučení na Staroměstském náměstí.
Další příklad fungování Romanova systému: na jaře 2007 se poslanec ODS Aleš Rádl pustil do firmy, když napsal kritický text s názvem Otesánek ČEZ chce stále víc. Kritizoval, že vysoké ceny elektřiny vyhovují šéfům firmy – čím dražší, tím vyšší odměny. Když text publikoval, zavolal mu lobbista podniku Vladimír Johanes a pozval poslance na schůzku. Co si tam řekli nebo dali, není známo, každopádně od té doby už Rádlovi nevadily ani ceny elektřiny, ani odměny manažerů.
Martin Roman prostě uměl vycházet se všemi politiky. Dokonale přesně podle manažerských brožurek v každém z nich – ať už samotným stiskem ruky, dlouhým pohledem do očí nebo třeba osobním tykáním – rychle a jednoduše vyvolal pocit důležitosti. S těmi nejmocnějšími jezdil dokonce i na dovolené a nejrůznější společenské akce. Nejznámější je návštěva italského Monte Argentaria s tehdejším premiérem Topolánkem a jeho lobbistou Dalíkem; za jejich působení měl ČEZ s vládou nejlepší vztahy.
Vše samozřejmě nemohl či nestíhal sám. Anebo se jednoduše jen nehodilo, aby některé kontakty opečovával osobně generální ředitel Roman. Proto měl nejrůznější lobbisty či právníky s kontakty a zásadním vlivem do nejdůležitějších politických stran. ČEZ jim dával práci a zakázky (právník Radek Pokorný) nebo sponzoroval jejich záliby (Miroslav Jansta) a oni jakoby oplátkou zařizovali pochopení stranických bossů pro elektrárenský gigant.
Léta to fungovalo báječně. Jediná otázka dnes zní, zda se nyní Romanova síť rozpadne. Nebo ji převezme a o mouchy v ní se začne starat nový pavouk, nový šéf ČEZ Daniel Beneš, dosavadní Romanova pravá ruka. Končí rozlehlá říše krále Romana I?
