Jak jsem poznal Kohouta

Ještěže čtu blogy na idnesu. Nedávno jsem si jich pár přečetl o debatě s paní Jílkovou na téma imigrantů a zaujali mě tak, že jsem se na ten pořad podíval . Koukal jsem na toho Kohouta a uvědomil jsem si:“Vždyť já ho znám!“

Pak mi to došlo, ne Kohouta osobně, ale ten styl , tu argumentaci a  teatrálnost.

V roce 1985 jsem nedělal nic. Tedy, chodil jsem do zaměstnání a dostával výplatu, ale žil jsem v partě.  V partě, kde  hlavním spojovacím elementem byla nenávist k komunismu.  Po listopadu jsem byl překvapený, že StB o nás věděla, ale fakt je, že nám dávali pokoj. Asi nás správně vyhodnotili na bandu relativně neškodných hospodských povalečů, kteří jim nestojí za to. Ostatně naší hlavní činností taky bylo navštěvovat různé cenově přístupné hospůdky a tam diskutovat na oblíbené téma komunisti jsou krysy. V partě byly dva přístupy, všichni sice uznávali axiom, že komunisti jsou krysy, ale zatím co jedni byli schopni  to řešit celý večer, tak druzí měli i jiná témata, jako jestli jet do Budapešti na koncert Motorhead, kde sehnat kvalitní nahrávku Pražského výběru a jak se líbil nový film od Chytilky.

No a právě ti z  naší party, kteří  ty komunisty řešili pernamentně, mi tím teatrálním fanatismem  připadali jako malí kohouti.  Diskuze šla většinou po spirále od komančů  k Motorhead, Chytilce a zpátky ke komančům. S přibývajícími pivy taky stoupala radikálnost a po zavíračce se ti nejradikálnější kohouti vydávali na náměstí k redhausu  aby ho vypálili. Bohužel se vždy po cestě nějak ztratili a tak předseda OV KSČ našel ráno kancl na svém místě a nepoškozený.

No a takhle vzpomínka na partu z mládí mi taky vnukla otázku pro pana Kohouta a lituji, že mu ji v pořadu paní Jílkové nikdo nepoložil. A to : 

pane inženýre, pokud podle Vás má každá rodina přijmout jednu rodinu emigrantů , tak kolik máte doma eritrejců Vy osobně,  a jaké jsou vaše  zkušenosti  s jejich integrací ?