Ahmed Arif , kurdský básník, který nesměl psát v kurdištině, ovládal turecký jazyk lépe než všichni turečtí spispovatelé. Stal se symbolem revolty proti bezpráví nejen v Turecku
Z á p i s k y z D i y a r b a k i r s k é b r á n y
a u k o l é b a v k a p r o m é h o A d i l o š e
1.
Moje ruka nedosáhne
až na granátová jablka,
na medové fíky,
srdce touhu v čase neudrží.
Skláním hlavu,
odcházím…
Jsem cizí vlkům, ptákům,
němý.
Buď si pro mě vydán jakýkoliv ortel!
Ze zahrad lásky pasekou
krvácím.
Chopte se mě,
zloby, zlosti, katastrofy.
Jen ať zhynu – Héý…
Ruce spoutané.
Nohy nad propastí.
Jen já přece musím vědět,
jakou zrůdnost jsem si zamiloval.
A se mnou brána Diyarbakirská,
ústa bez jazyka.
2.
Rozkvétá
krvavě rudá růže,
sněží.
Vánice z Karacadagu,
vichřice z Haranu.
Jen koukej,
s rampouchy pod nosem,
mrazem jsem prolezlý.
Zima se protáhla
nepamatovatelně.
TEBE si vysním
jako jaro.
TEBE si vysním
jako Diyarbakir.
Neboť nic na světě nezažene
chuť myšlení na TEBE.
3.
Zamrzlý je Hamravatův potok,
čtyři prsty ledu na Tigrisu,
v kuchyni zaváté sněhem
vaříme čaj ze studniční vody.
A má matka
maskuje své revmatické tabu -
„křeče přejdou s jarem“,
povídá.
A těhotná sestra těžkne.
Hezká holka,
pamatuješ?
Prvnička
a tak se stydí,
jenom zpola -
„co když umřu?“
O duši víc nás tu bude.
V téhle zimě,
děťátko mé,
kde jen já tě schovám?
Vítej,
přicházíš-li,
synovče Ahmeda Arífa…
4.
Narodil ses,
tři dny o hladu jsi byl,
tři dny z prsu nenapil ses,
Adiloši,
dítě moje,
nenapil ses, abys neochořel,
jak to staré přikázání hlásá.
Ale teď se drž matčina prsu,
dudlej, dospívej nám…
K vytesaným slovům do kamene:
Čest
a Trpělivost,
z mateřského mléka přisouzeným.
Vezmi si je
do vlastnictví,
s nimi vyrůstej nám…
Kurdský básník Ahmed Arif
Překlad: Dr. Yekta Uzunoglu, bezpečnostní cela 480, vazební věznice Ruzyň, 1996
