Do Kurdistánu

V Kurdistánu jsem byl poslední dobou třikrát. První návštěvu jsem uskutečnil s Jaromírem Štětinou, místopředsedou Výboru Evropského parlamentu pro obranu.

    Tři cesty do Kurdistánu 

 Pan Štětina byl zatím první nejvyšší funkcionář, který se tam vůbec dostal a nebyl tam jako poslanec, ale byl v Kurdistánu za svůj výbor. Když jsme tam spolu byli, měli Kurdové v Sýrii osvobozené území v rozsahu jedenapůlkrát větším, než je rozloha státu Izrael. Bylo velmi těžké tuto návštěvu bezpečnostně zajistit, ale jsem Kurd, a to navíc na území své vlasti, a tak je samozřejmé, že jsem rizika vzal na sebe, ale Jaromír Štětina byl mým, respektive naším, hostem a to ta tíha odpovědnosti byla větší. Moje poslední návštěva Kurdistánu byla na frontě s Islámskou republikou Irán. Z bezpečnostního hlediska byl nejdojemnější pořádek a bezpečnostní opatření, které tam měli i s tak primitivními prostředky!  Všichni Kurdové, od mladých děvčat až po „důchodce“, hlídali s kalašnikovy každý kus své země. A uhlídat frontu v délce pěti set kilometrů téměř holýma rukama, to není něco, co můžete vidět všude! Tam v Kurdistánu z každého z nich zářila jejich láska ke své rodné zemi, zářila z nich jejich neuvěřitelná odhodlanost svou zemi bránit za každou cenu, i za cenu svého vlastního života. 

Pak přišel pro mě i pro Jaromíra Štětinu doslova šokující zážitek; návštěva totálně zničeného města Kobanî! Prožívali jsme s Kurdy jejich návrat do ruin, které zbyly z jejich města..  Viděli jsme jejich úsměvy, radost, pohostinství i nezměrnou snahu za každou cenu zde udržet život a obnovit školní výuku svých dětí -  byť zůstaly kolem nich samé ruiny. Na toto nelze zapomenout, byli jsme dojati, dojati až k pláči.  V centru ruin, obklíčeni ještě zrůdami z Islámského státu, učinili vše nemožné, aby výuka pokračovala. Tiskli v tam v ruinách učebnice poprvé v kurdštině pro ta neviňátka ... Byli jsme svědky odhodlanosti těchto mladých dušiček,  jejich žízni po výuce ... to byl jeden z nejsilnějších zážitků v  mém životě! Mohl jsem být alespoň na chvíli s těmi andílky v jejich "třídách".....

Na iranské frontě na straně kurdských pešmergů bojují děti mých dlouholetých přátel z mládí, jež pokládám za svoje vlastní. Během svých cest na frontu jsem se tam potkal jak se svými bývalými z osmdesátých let, tak s jejich dcerami, které jsou mi tak blízké jako moje vlastní a já jsem jim jako jejich otec. Jsem na ně hrdý a mám strach o ně jako nikdy předtím a před ničím, denně několikrát musím mít od nich zprávu, abych vůbec mohl dýchat, o svůj život jsem strach neměl. Nejde o strach neodůvodněný. 22. března nás v horách na frontě s Islámským státem v Iránu provázel syn mého přítele Sarkawt Samadî. Žil ve Švédsku, kde pracoval jako učitel, přesto se všeho vzdal a odjel do Kurdistánu bojovat. Před deseti dny trefila moje srdce a moji celou existenci zpráva jeho smrti...   Na íránské frontě bojoval do poslední kulky, ale dostal se do obklíčení IS, a aby nepadl do rukou těch zrůd, položil si na tělo ruční granát a odjistil… často je neúnosné být Kurdem, tolik bolesti za jeden jediný život!

Jeho poslední fotografie........