Je tomu skoro rok, co jsem plná iluzí nastoupila do prvního
ročníku a rovnýma nohama tak skočila do nepříliš poklidných vod vysokoškolského
života.
Nejvíce mě šokovaly všechny ty zmatky, které nastaly ještě dřív, než jsme vůbec začali. Domnívala jsem se totiž, že univerzita podává svým svěřencům přesné a obsáhlé informace a vše pro ně dokonale připraví. Jak naivní představa. Vysoká škola rovná se jeden velký zmatek a je jen na nás, studentech, jak si s ním dokážeme poradit. Koneckonců, už nejsme středoškoláci, kterým co se neřekne alespoň třikrát, to neudělají. Vysokoškoláci se nemusejí učit z hodiny na hodinu, nemusejí navštěvovat přednášky a už vůbec nemusejí den dopředu hlásit nepřítomnost. V podstatě nemusejí nic, co sami nechtějí. A o to jde. Jestliže se jednou rozhodneme studovat, záleží jen na nás, jak moc se studiu budeme věnovat. Nikdo nám nebude nařizovat, co se naučit, kde to sehnat a tak podobně. Říkala jsem si, jak bude snadné věnovat se jen předmětům, které mě zajímají. Jenže chyba lávky, ani na vysoké škole se nebudu učit jen to, co mě zajímá a baví. Všechno souvisí se vším, takže i jako studentka žurnalistiky budu muset překousnout třeba na první pohled nesympatickou sociologii či logiku.
Nicméně, oba semestry uběhly jako voda a já si docela rychle zvykla na studentský život. A že to jednomu dá zabrat. Seznamovací party, odpolední posezeníčka v příjemných hospůdkách, škola tři dny v týdnu, neustálé odpadávání hodin. To je to příjemné zjištění.
Ovšem vše má svá pro a proti. Už žádné středoškolské biflování profesorem nadiktovaných zápisků den před ohlášenou písemkou, ale studium v univerzitní knihovně, kde si lze domů vypůjčit jen malý zlomek publikací. Seminární práce, referáty, zápočtové písemky a zkoušky – denní chleba všech vysokoškoláků.
Stejně jako většina prváků, i já jsem očekávala od vysoké školy všechno možné i nemožné. Iluze se záhy rozplynuly a nahradil je relativně střízlivý, a možná i trochu děsivý pohled nezkušeného prváka na vysokoškolské studium. Že by pouze malé strašení z řad našich vyučujících? Ne, už raději žádné iluze.
