Není koza jako koza

Zvoní. Chodbou se nesou švitořivé zvuky spolužaček. Otvírám velké těžké dveře a zase se ocitám v té obrovské místnosti. I po slepu bych poznala, kde zrovna stojím.

Takhle to smrdí jen tady. Zašlý kov tyčí vinoucích se od podlahy až ke stropu, ošoupané žíněnky, na kterých se válely stovky zpocených těl, řada dřevěných laviček umístěných jedna vedle druhé podél dlouhého radiátoru. Ten víc než pro svůj účel slouží jako nechtěná úschovna florbalových míčků. Uprostřed haly visí velká síť. Je plná děr, které tam být nemají. Potrhaná a špinavá. Jako všechno tady – zašlé, šedivé, opotřebené. Okna s mléčnými skly propouští jen mininum denního světla. Možná by pomohlo trochu vody a okeny? Aspoň jednou za pět let?

Běžím. Dokolečka dokola. Aspoň třikrát. A ani poté ten dril nekončí. „Nádech, výdech, nádech, výdech“, opakuje pořád dokola protivný uřvaný hlas, jako bychom jindy nedýchali. Všímám si, že na děsivě šedivém stropě nesvítí 2 zářivky. Asi praskly. Hlavou se mi honí „Jak je asi budou měnit? Přinesou obří štafle? Nebo počkají, až prasknou i ostatní?“. Při výdechu zase s úsměvem zjišťuju, že mám v teniskách každou ponožku jinou. Tehdy to nebylo cool. A moje myšlenky si utíkaly do všech stran. Asi ten tělák prožívaly se mnou.

A je to tady. Přijíždí koza. A není bílá, chlupatá, okatá ani umečená. Je hrůzostrašná. Dřevěné nohy obuté do kovových střevíců, kůže na těle už dávno ztratila svůj lesk a hlava? Hlava chybí. S děsem v očích si ji prohlížím. Zvuk žíněnky sunoucí se po starých parketách mi rve uši. Taková ta podivná pérující věc už stojí před kozou. „Do háje, já nechci! Zase mě to vystřelí až ke stropu!“ Z tragikomické představy, jak letím vzduchem, s každou ponožkou jinou, mě vytrhne hlasitý řev, rozkaz z plných plic: „Seřaďte se a jeden po druhém, ať to sviští!“.

Zvoní. Budík. Típám ho a s úlevou se probouzím do dalšího dospělého dne: „Už nikdy nemusím na hodinu tělocviku!“.