Všechno nejlepší, „slečno demokracie“!

Byli by schopni studenti jednadvacátého století demonstrovat za svobodnou zemi? Byli by schopni jít si tvrdě za svým? Byli by schopni svrhnout vládu a zbavit se „plevelu“?Zítra je výročí. Osmnácté výročí boje studentů za svobodu…

V kalendáři se psal pátek 17. listopadu 1989 a já se připravovala na své čtvrté narozeniny. Zbytek republiky žil něčím úplně jiným. Dovedu si představit, jak půlka národa sedí přilepená k obrazovkám a sleduje průvod vysokoškoláků hlavním městem. Odvážných vysokoškoláků. Co se bude dít? Použijí policisté sílu? Použijí komunisté násilí? Takové otázky by se mi asi tehdy honily hlavou, kdybych měla o pár let víc. Naštěstí to proběhlo „sametově“…

Dnes jsou média plná článků, vzpomínek, dobových fotografií a videí, které dokumentují průběh „Sametové revoluce“, revoluce, která změnila každodenní životy českých lidí. Pro nás, mladé, kteří si dobu „za komančů“ nepamatují je to něco vzdáleného a nepředstavitelného.

A já si dnes, 16. listopadu 2007, prohlížím fotografie staré osmnáct let a čtu si, jak se mí tehdejší vrstevníci museli prát za něco, co já beru jako samozřejmost. Přemýšlím o tom, co by bylo, kdybych se narodila o pár let dřív. Dostala bych vůbec šanci studovat žurnalistiku? O čem bych pak vlastně mohla psát? O dění v Sovětském svazu???  Jak bych se smířila s tím, že mám režimem zakázané vycestovat a sbírat tolik potřebné zkušenosti? Jak bych trávila onen listopadový den, který se stal začátkem Sametové revoluce? Měla bych odvahu přidat se k průvodu a transparenty a slovy se bít o změny, které by osvobodily naši zemičku ze spárů Sovětského svazu? Pochybuji o tom. My, dnešní studenti, v sobě nemáme odvahu a odhodlání. Nikdy jsme to nepotřebovali. Žijeme ve svobodné zemi, učíme se cizí jazyky, prázdniny trávíme u moře, zimu v zasněžených Alpách, studujeme v zahraničí – „na západě“. Říkáme, co si myslíme, děláme, co uznáváme za vhodné. Když dostaneme chuť na banány, jdeme a prostě si je koupíme. Obchody jsou přeplněné jídlem, ovocem, zeleninou. Nemusíme pracně shánět v Tuzexu džíny ani hygienické potřeby. Všechno to máme a všechno je to pro nás naprostá samozřejmost. Jak bychom pak v sobě mohli najít odhodlání změnit režim naší země?

A proto tady a teď smekám před těmi, kteří přesně před 18 lety v sobě onu odvahu a odhodlání našli, a tím nám – nové generaci – umožnili život, na který nemáme sebemenší důvod si stěžovat!