Cena elektřiny, cena odpovědnosti

Minulý pátek jsme na Hospodářský výbor Poslanecké sněmovny pozvali dva klíčové ministry. Šlo o to, zda od Nového roku kvůli chybám v politice podpory alternativních energií brutálně zdraží elektrická energie nebo ne. První varianta by přitom měla katastrofální dopad jak na průmyslové podniky, tak i na domácnosti. Protože situace je opravdu vážná, přišli osobně ministři Kalousek a Kuba.

 A všechna čest, postavili se k poslancům a přítomným zástupcům českého průmyslu čelem. Veřejně slíbili, že se budou snažit, aby příští rok cena elektrické energie opravdu skokově nenarostla a svůj slib podpořili 2 miliardami korun ze státního rozpočtu, které by jinak museli zaplatit odběratelé. Díky alespoň za to. I tak jsme ale trochu v situaci, jako kdybychom hasili plápolající stodolu dětskými vodními pistolkami.

Obnovitelné zdroje energie bude v příštím roce podporovat náš stát skoro 44 miliardami korun. (Srovnej třeba s letošními přímými výdaji na životní prostředí – 10 miliard korun nebo na kulturu – 8,4 miliardy korun.) Je to nesmírně mnoho, mnohem víc, než by ve skutečnosti bylo třeba. Proč?

Jde o souhru mnoha okolností. Jak už jsem zde na blogu psal, do jisté míry je to důsledek dohody z brazilského Ria de Janeira a Kjótského protokolu. Na základě těchto mezinárodních smluv rozhodla v roce 2005 i za mé účasti česká vláda, že alternativní zdroje energie podpoříme dotacemi. Tehdy to byl správný krok, který měl nastartovat netradiční způsoby produkce energie.

Nikdo nemohl tušit, že celosvětový boom fotovoltaiky a technický pokrok srazí o pár let později cenu solárních panelů natolik, že stavba slunečních elektráren přestane být ekologicky záslužnou výstředností. Ale když tato situace nastala, bylo nezbytné reagovat tak, jak to udělali všude v Evropě. Jenže u nás zůstala státní podpora ve stejné výši, z fotovoltaiky se za naše společné daně stal zlatý důl.

Padá na hlavu vlád Mirka Topolánka a zejména Jana Fischera, že s rozjetou károu nadbytečných slunečných dotací už v roce 2009 neudělali vůbec nic. Fisherova vláda sice slíbila novelu zákona, která měla umožnit snížení výkupní ceny solární elektřiny už od roku 2010, zákon byl ale bohužel předložen příliš pozdě a parlamentem kvůli tehdejší politické situaci neprošel.

V současnosti podporuje podle ministra Kuby každá česká domácnost výrobce alternativních a druhotných zdrojů elektřiny dvěma tisíci korun ročně. Česká vláda vydá na jejich podporu z obecních peněz 11,7 miliardy korun, celkově jde o zmíněných 44 miliard. I když také sami výrobci fotovoltaické elektřiny do této částky přispívají solární daní 6 až 7 miliard korun, jde o sumu, kterou si tato země zkrátka nemůže dovolit.

Na poslední chvíli vyškrábnuté dvě miliardy, které ze státního rozpočtu uleví podnikům i domácnostem, tedy celkovou situaci rozhodně neřeší. Je třeba, aby skončil absurdní stav, kdy české průmyslové firmy platí na obnovitelné zdroje 5 x více než ve Francii a dokonce 33 x více než v Německu. Nesmyslné české specifikum podpory OZE dnes přímo ohrožuje existenci našich podniků.

Jediná cesta, jak se vrátit do normálu, je co nejdříve upravit legislativu. Jako předseda Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu jsem pro to připraven udělat maximum, nejen čímkoli „hasit stodolu“ a svolávat na poslední chvíli schůzky s ministry. Vynést rychle trumf musí ale především tato vláda, odpovědnost za podmínky českého průmyslu dnes leží na ní.