neznámému člověku.
Čas opět neúprosně trhl oponou a zase nás o krok dřív vrhl do náruče předvánočního boomu. Už od září obchodníci masakrují veškerenstvo motivy adventu, častokrát tak vykřičenými, že se zraky i svědomí věřících i nevěřících obracejí v sloup.
Směsice starých koled o zvěstování se mísí s novými rituálními i virtuálními symboly madon pro „mladé, dynamické a top", a vytvářejí zvláštní folklorní techno-tradiční patinu, zasazenou do koloritu globálních vánoc pozdní postmoderny.
Z každé výlohy i městského koutu na nás doráží milé jezule Ježíšek spolu se s stříbrnovousým Santou v trpasličí rudé čepici, sobi pádí inverzním smogem, až se za nimi sněhový polystyrén práší, a my kamsi neklidně a chvatně kvačíme, aniž bychom si všimli, že nás tato neuchopitelná ruka Vánoc globalizovaného všehomíru vtahuje do neviditelné sítě těch, pro které jsou všechny svátky jen synonymem pro dobrý byznys.
Naštěstí my, jedoucí na tom nablyštěném pásu, netrpíme hlady...
U vědomí, že je tedy zbytečné se honit o svátcích klidu, míru a pohody, jsem si i letos vzpomněla na příhodu, která se mi přihodila asi před čtyřmi roky, a díky níž jsem se zapřísáhla, kudyže cesta k metě rozjímání nevede, a chtěla bych se o ni s Vámi podělit.
Byl pozdní podvečer, 22. prosinec. Šly jsme s dcerou nakupovat vánoční dárky - jak jinak, než „last minute", jak už je u zaměstnaných žen-matek neřešitelným obyčejem. V naději, že si celý ten proces zjednodušíme jedinou cestou, jsme se vydaly do jednoho z mnoha obchodních „Center" ve stověžatém srdci Evropy. To, co nás čekalo, ale rozhodně nebyla naše všeobjímající, idylická, vlídná a poetická matička Praha, nýbrž brutální předvánoční „Nikita"jakéhosi podivného města, které zní rok od roku víc a víc cize.
Chvíli jsme jen tak bezcílně bloumaly mezi buttiky, přiléhajícími k mega storrům,
giga-sportům a multi-plexům, a přebíraly se nekonečnými šatníky a regály hadrů, šmuků a šminek, když tu najednou cítím, jak mi cosi svírá hrdlo, na čele vyskakuje pot a tep se zrychluje do nebezpečných kmitočtů. A hle, brada mi začala třást v pocitu nezadržitelného pláče rekviem starým poklidným Ladovským časům, kdy děti jezdily na opravdových bruslích a ne na in-linech, a na kopec člověk mohl i s obyčejnými dřevěnými sáňkami, aniž by ho někdo podříz snowbordem nebo carvingama.
Bleskově jsem ze sebe shodila kabát, ale už nic nepomohlo - kolena se rozechvěla, před očima vyskočily jiskřivé kruhy a najednou jsem měla pocit, že pokud tu zůstanu ještě vteřinu, tak omdlím. Snad to bylo útokem hitu Nesem vám noviny a techno-hyp-hopovým provedením čehosi, čemu jako dáma odrostlá teenagerovskému věku nemůžu rozumět, ale výsledek byl jistý: pod tíhou toho ohlušujícího zvukového granátu nad hygienickou normu jsem se obyčejně lidsky sesypala, jako by mi po hlavě přejel šinkanzen, penodolino i téžévé najednou.
Vyběhla jsem ven na vlídné tiché parkoviště a vrávoravě se opřela o jedno z desetitisíců aut. Mrazivý vzduch naštěstí začal okamžitě působit, a tak jsem neupadla do olejové skvrny, která se duhově leskla na okraji kaluže, zamrzající u kanálu s hadicí od kapří kádě.
„A vida, panince se udělalo špatně nebo taky přebrala?" zaslechla jsem za sebou hlas od nedalekého stánku se svařákem. Ovanul mě odér skořice, vinné octoviny a nespecifických tlejících živočišně-biologických zbytků, a než jsem se stačila narovnat k novému úprku, podepřela mne paže nuzně oděného člověka, očividně patřícího k sociálnímu označení „homeless".
„Podťe si sem sednout, paninko," táhl mne muž k bedně od zeleniny, která stála opřená o odpadkový koš u jednoho z pěti stromů tříhektarového parkoviště.
„Tak copak se vám stalo? Je vám špatně?" kalným, leč zúčastněně soucitným pohledem se na mě podívala ona vousatá tvář muže neurčitého stáří. „Já vám donesu trochu vody, to vám udělá dobře...," řekl muž, a chvatným krokem vyrazil kamsi do úrob ozářených pasáží hypermarketu.
´Bože, co teď...?!´ Hlavou mi prolétl trysk myšlenek, co udělám, až onen člověk bez domova přinese pet lahev, ze které určitě předtím sám také hasil žízeň. Jako blesk za bleskem v tom nejděsivějším filmu mi před očima přeskakovaly představy, jak ležím na oddělení infekční žloutenky a lékař nasazující mi respirátor sděluje informaci, že nastaly komplikace a že mne budou muset přeložit na TBC.
Alarmovala jsem poslední zbytky energie a vyrazila pryč směrem k výjezdu z areálu. Své auto bych stejně jen ztěží v tom setmělém zimním podvečeru lesa plechu našla!
Silnice neměla chodník ani kousek místa za krajnicí. Patrně už nikdo nepředpokládal, že by ještě lidé mohli chodit pěšky.Vydala jsem se proti proudu světel, než mi došlo, že tady najdu jistou smrt pod koly některého z nepřetržité šňůry kamiónů.
Z té hrůzné reality christmas-business-trail show mě vytrhlo zvonění mobilu.
„Kde jsi, prosím tě?!" ozval se na druhém konci mobilní sítě sítí dceřin hlas.
„Nevím, někde tady, ... venku, u výjezdu z parkoviště."
„Kde? U jakýho výjezdu? Jsi v autě?"
„Ne, musela jsem na vzduch, ale... to bys nepochopila... počkej na mě u auta na parkovišti."
Rozhlédla jsem se po cedulích se symboly sektorů parkovací megaplochy, a vydala se hledat ten náš pevný bod na kolech toho nákupního létajícího cirkusu, jež zove se tak něžně, Ráj Nákupů.
Od té doby, co jsem dostala za uši tímhle civilizačním políčkem, se snažím vyhýbat všem mega-krámům. Vlastně, jaký má smysl kupovat jogurty, ředkvičky, brambory, vepřové či jabka v trvanlivém provedení, která musela nejdřív objet celou zeměkouli, aby se dostala ke mně na obyčejný stůl mého útulného českého domova? Kde vlastně domov můj? Obzvláště když ještě pamatuji doby, kdy moje babička dávala do polívky normální český česnek, který si pěstovala na zahradě, (a ne ten chemicky-čínský), a hrušku domácí měla za plotem snad každá chalupa. Kam se vlastně ty staré dobré české hrušky a vánoční křížaly poděly? Patrně někam do Holandska, Řecka, na Thajvan či Austrálie, snad proto, abychom si v tom na hlavu postaveném světě my, tady, v Česku, mohli kupovat s přidanou hodnotou galonů nafty a logistických služeb ty holandské a australské...za víc pracovních sil a víc peněz na jeden výpěstek? A tomu se má říkat pokrok „civilizované" společnosti?
Máte pocit dejavu - jako byste ten podivný a nesmyslný příběh už taky někdy zažili? Pak vězte, že je opravdu skutečný a postavy v něm nejsou smyšlené.
Krásné a šťastné Vánoce v klidu zbraní i v míru duší Vám přeje
Zdenka Ulmannová
P.S. ...a jestli čekáte, jak to dopadlo s tím bezdomovcem, tak nevím. Ale každopádně vím, že někdy i za nevábným a neblyštivým zevnějškem může tlouct opravdové lidské srdce...
