Aneb jak Mirek Topolánek chápe světové konstelace. Naivita a krutost, se kterou se parta bratří Mašínů probíjela za lepšími zítřky a za domnělou svobodou je ve své naivitě až dojemná. Ještě dojemnější je úzký průzor, skrze nějž dnes i po šedesáti letech pohlíží na svět Mirek Topolánek. Ani po šedesáti letech, kdy si svět „spravedlivě" a po novém rozdělily a uspořádaly tři tehdy nejmocnější postavy světa, Roosevelt, Churchill a Stalin, lidé myšlenkových pochodů jako Topolánek nepochopili, že patrně není možné změnit dohodnutou mapu světa jen proto, že si parta mladých kluků a on nějak představují osobní svobodu a boj za ni.
Je otázkou, zda je tato naivita víc úsměvně tragická nebo tragicky úsměvná. Faktem však zůstává, že vzbouřit se tehdy způsobem, jak to udělali bratři Mašínové, a to proti plánu poválečného uspořádání světa těch tří nových mocnářů, bylo již tehdy vrcholem nepochopení životních a světových konstelací i života samotného. Chudák pokladník, který přišel kvůli tomu k podříznutí. Že to byla navýsost další zbytečná smrt je jisté. Už proto, že prostřílet se tehdy v pěti lidech za hranice poválečného Československa, anektovaného v úlitbu páně Stalina a s vědomým podpisem jeho západních spojenců-spolupučistů proti české svobodě, v podstatě znamenalo totéž, jako by Mirek Topolánek dnes řekl, že si to půjde vyřídit s Putinem, Bushem a Brownem. Jak by asi pochodil je nasnadě. A i kdyby se vzdor všem světovým okolnostem přesto rozhodl nějaký sólový akt učinit, patrně by se to ještě hodně dlouho vyprávělo jako nejkamennější vtip s tím nejčernějším humorem.
Ale partička Mirka Topolánka patrně stále věří, že svoboda vykoupená krví někoho jiného, je to nejspravedlivější řešení na hodnotovém žebříčku. A že to nemusí korespondovat s hodnotovým žebříčkem nebohého přepadeného, loupeného a podříznutého pokladníka či další půlkou národa? To je ostrým hochům pistolníkům jedno. Jejich pravda je pravdou za všech okolností, a netolerance, se kterou tuto pravdu jsou navzdory celému světu s to prosazovat, je asi tak přesvědčivá, jako tvrzení osůbky za plotem psychiatrické léčebny, že jedině ona je tím pravým spasitelem Noem se záchrannou archou.
Těžko říci, zda Mirkovi Topolákovi mozek ještě nedozrál, anebo již vyschl stařeckou degenerací; nicméně faktem zůstává, že ta zastydlá puberta, která se tehdy zmocnila dvacetiletých chlapců Mašínů, prostřílevších se za hranice, (a jejichž politická i životní naivita v konečném důsledku stála v té mašinérii, do níž jsme byli násilně zabřednuti, život i jejich matku), dlí stále i v osobě našeho premiéra. A ten - jak pravý a nefalšovaný Zoro mstitel - na základě svého zakaleného přesvědčení uděluje metály. Jediným kritériem pro jejich přidělení je dobře nabitý kvér a odvaha jít sám proti ostatním miliardám lidí na světě.
A tak snad jedinou polehčující okolností, která by mohla vysvětlit takové vražedné a sebevražedné gesto, by opravdu mohla být naivita mládí. Protože Mašínové si ve své tehdejší naivitě spletli zásady s vraždou. Ani jejich antibolševismus a antistalinismus přece nemohl tak jednoduše dávat právo jít za svobodou i přes mrtvoly. Už proto, že pak byli stejní jako oni, ti násilničtí bolševici a stalinisté, a též churchilisté a rooseveltisté, s tichým souhlasem přihlížející na naše zoufalé zmítání v drápech Stalinových.
Pokud si to tedy potřebovali chlapci Mašínové tehdy s někým vyřídit, pak se měli probít do Kremlu, Bílého domu nebo do Downing Street, a tam si zabít skutečné viníky toho průšvihu s nesvobodou, která nás, Čechy, postihla. Protože za naši nesvobodu opravdu nemohl onen nebohý zavražděný pokladník, ale ti pánové s rubáškou, doutníkem, plédem přes kolena, a ještě předtím s hitlerovským knírkem.
Jenže náš premiér je dnes padesátiletý chlap, a pubescentní představy o podobách svobody a spravedlnosti vykonané samopalem jeho chování nemohou omluvit. A je otázkou, jak dlouho si můžeme dovolit nechat takového brutálního naivu křičet bez svěrací kazajky a skotských střiků, že není blázen - obzvláště je-li politikem a měl by tedy vědět, jak se politické mocenské světové zájmy vedou. Vždyť pokud to neví, pak to už opravdu není ani o demokracii, nýbrž o zdravém rozumu a soudnosti.
Jisté je, že metálové extempore Mirka Toplánka skutečně vyznívá jako když blázen křičí na všechny strany, že není blázen. A to je pro nás ostaní Čechy v mezinárodních konstelacích opravdu velký průšvih.
