Proti křečovitosti a žlučovitosti se dá bojovat všelijak. Proto sláva novinám a dělníkům ostrého pera, než bojovníkům tupé, sofistikované politické zbraně!
Pokaždé, když si okamžik žádá napsat nějaký vulgatismus, (samozřejmě pro lepší vyjádření daného), tak se skoro začervenám. A to i přestože jsem už ve svém košatém životě zažila spoustu situací, které se vlastně slušným výrazem ani popsat nedají. Ale přece jen, to sprosté slovo vetkané na papíře či monitoru mi připadá mi jako svatokrádež. Na druhou stranu, co je to svatokrádež v situaci, kdy se celá polovina světa potýká s nafouklými hladovými bříšky dětí...
Zacházení s řečí je základním momentem vzájemného dorozumívání. Komunikace. Vulgární slovo - to je jako když pěstiteli vinné révy dají napít patoku surové bezinkové směsky. Naskočí mu husí kůže a otřese se, ale nakonec polkne a řekne si, že i obyčejná neotesaná bezinka někde u pangejtu má své místo na listině léčivých rostlin.
I přes kyselé zašklebení se proto používání vulgarismů a vůbec slov úlevných doporučuje, a psychologové to považují za elementární léčbu přepnutých myslí. Pomáhají ventilovat bolesti duše, těla i světobolu.
Například na pracovišti. Poslat proto někoho (obzvláště prudičského šéfa) beztrestně kamsi, no nebyla to přímo idyla? Vyslovit proto sprosté slovo znamená, podobně jako humorné, prodloužit si zdraví, potažmo život.
A tak se lidi posílají slovy jadrného kalibru kamkoliv kdykoliv a komentují tak vše, co vidí, slyší (a hlavně to, co je ..., no prostě štve).
Někdy se, holt, vulgárnímu slovu člověk opravdu nevyhne; to kvůli přesnosti vyjádření situace či zachycení nuance stavu.
Třeba Jaroslav Hašek: na čemže stojí a padá jeho hvězdná dráha spisovatele světového formátu? A přitom je ten dobrý, jemně přisprostlý vojáček Švejk, tak veskrze hebká a něžná figura! I zacházení s vulgarismy je totiž v kontextu světa a literatury velmi přesné a precizní řemeslo. I pro ně platí cizelovat, cizelovat a zase cizelovat.
Ne vždy proto platí, že být vulgární znamená totéž, jako sprostý a naopak.
Někdo může být zlý ba až bestiálně sadistický, aniž by přitom použil jediný nespisovný výraz. A někdo naopak může být zgruntu dobrák od kosti s vysokým etickým IQ, i přestože by ho z jeho řeči na první poslech typoval na dno lidského kanálu. I o řeči platí podobné srovnání jako to o šatech, co dělají člověka. Ne vždy to zlaté, co se třpytí napovrchu vybroušených a vybraných frází, je poklad.
Sprosté slovo zkrátka někdy zrcadlí jen celkově po... stav. (Omyl, nebyl to výraz od slova „podělaný", ale ještě silnější, vyjadřující zprostituování hodnot).
Vyzývat lidi k vulgarizování řeči možná není nejlepším řešením - obzvláště vzhledem k rigidnosti tiskového zákona. Na druhou stranu, jak jinak se mohou někdy bránit? Nicméně společnost je vždycky taková, jaké modely vytvářejí ti „nahoře". Ti, co trůní ve výšinách svých dobře placených seslí. Chovají-li se - ač často graduováni na nejprestižnějších univerzitách - jako děvky prodejné, jako všiváci bezcharakterní, jako bastardi zaprodaní, jako budižkničemové, darmožrouti a loupežníci, jako krvaví váleční štváči, jako kreatury bez citu, jako zbabělci, jako krysy, co opustí první palubu, když se loď potápí, jako chrapouni, nenažranci a držgrešle, co by si pro pětník nechali vrtat koleno a hnali kozu na Říp, když mají sáhnout do státní pokladny, aby lid neměl hlad, jako vlezprdelky a podvraťáci, co vymetou každou skulinu, jen aby z toho měli výhodičku, jako leštiči klik, co stojí v předklonu, když za to kynou nějaké prašule, jako jidášové, kteří zradí i nejlepšího kamaráda i myšlenku jen proto, aby dosáhli na svůj úspěch, pak ani jediný vulgarismus není dostatečně vulgárním, aby dokázal vystihnout stav úpadku politické kultury a zmršené „civilizace". Ano, ta civilizace skutečně má býti v uvozovkách. To kvůli politikům totiž nejsme jako lidstvo ani zdaleka ještě civilizovaní.
Ani celý slovník či román vulgarismů by nepokryl vynalézavost, s jakou lidé tvoří své úlevné výrazivo. Sprosté slovo je proto, podobně jako úsměv, kořením života. Neb často i dobře míněný a včas uštědřený vulgarismus zachrání to nejcennější, co člověk může získat a rozdávat. Lásku. Ta totiž žije z poctivosti. A ten, kdo zanadává, se otevírá a neskrývá jed ve svém srdci. Je - narozdíl od nažehleného pokrytce - upřímný a čitelný. (Tedy nepoužívá-li účelově rétoriku, kterou používají zločinci proti lidskosti).
Jack London lásku definoval opravdu půvabnými slovy: „Láska byla na světě dřív, než artikulovaná řeč." (Když jsem se vdávala, měla jsem tenhle citát jako motto na svatebním oznámení, a tak této myšlence mám obzvláště vřelý vztah). Ono totiž než jalové a plytké fráze o štěstí na pozadí vřavy válečných jatek je někdy lépe zlatě mlčet. Případně upřímně verbálně zpohlavkovat, než se dusit v omáčce neventilované zapšklotiny všudypřítomné globální nevraživosti.
Ano, i sprosté slůvko vystihuje niterné pocity a rozpoložení. Jak poznáte, že je někdo do žhava na...nazlobený, když to opíše řečí vázanou, libozvučnou a estétsky vyhlazenou a vypilovanou do „profesionální" větné stavby? Jak poznáte, co v něm doopravdy je? Podle pravidel slovosledu snad? Ach, ta pravidla gramatická! A kdyby jen to. Pravidla vůbec! Zákony, v nichž se to hýří brutálními nesmysly ve výrazech, jimž nikdo nerozumí! To snad není sprostý paskvil?! Hrubá šikana zaobalená jen do hedvábného papíru?
Ani další slovutný klasik břitkého slova, Karel Havlíček Borovský, se s tím příliš nepáral. Na hrubý pytel používal zásadně hrubou záplatu. Jen v jinotajích - ale stejně skončil v Brixenu. To snad nebylo sprosté věznit někoho jen proto, že své puse popustí náhubek a ostře říká pravdu? Anebo další a další mučedníci slova a jejich půtky s režimy?
Největší paradox paradoxů: za vulgární slovo vás někdo klidně může žalovat a požadovat po vás pokutu za nactiutrhání. Jsou dokonce tací, co člověka kvůli svobodně použitému slovu pověsí. Zatímco za vraždu lidské bytosti na bojovém poli z vás udělají klidně národního hrdinu ověnčeného metálem. Za vulgární chování politiků však nemáte kam žalovat. Leda tak na lampárně nebo na hlavním nádraží...
Možná, že kdyby si politici dosyta - jen ventilačně, nikoli zle - ponadávali v parlamentech celého světa, kdyby si diplomati celého světa na svých štědře placených honosných hoch nóbl misích místo „slušného" květnatého fackování vyměnili nespisovně sprosté verbální nóty, možná, kdyby se napětí na politické scéně ventilovalo skutečně tak, jak ti kteří vyjednavači niterně cítí v tu danou chvíli bez obrkliček, možná by se nemusely vyrábět kanóny, gripeny a obrněné transportéry, jaderné ponorky, vodíkové pumy ani střely s ochuzeným uranem, natož nějaké radary, rakety, radarové a raketové základny na územích zcela neškodných lidí. K rozpoutání války někdy stačí v říši dravých šelem jen jediná záměrná provokace sprostým posuňkem, aby působila jako rozbuška, která má ukojit tu patologickou touhu po krvi.
Proto se musí vědět, jak s řečí, včetně oněch vulgarismů, v té které situaci zacházet.
Jisté ale je, že by stačilo docela obyčejné úderné jaderné slovo na vyřešení konfliktů ve všech „zátokách sviní."
Ať tedy žije vulgární pacifismus a verbální anarchie! (Anarchia - toť totiž bezvládí a výraz zbytečnosti moci. Stav, kdy není potřeba nadvlády člověka nad člověkem a pojem „vláda" je vymazán ze slovníků jako nepotřebný).
Pak by možná ani nebyl důvod k tomu, používat vulgarismů. Neboť by citelně ubylo napětí.
