Další pokračování Topolánkovy cestovatelské storry má novou kapitolu: tentokrát s podtitulem Sardinie. Nyní si nejel zalyžovat jako minule, když to vzal cestou z pracovního jednání v Bulharsku služebním letadlem do Alp. Teď se zaletěl pro změnu vykoupat se v teplém moři slunné Sardinie a zahrát si golf s potenciálními „strategickými partnery" příštích privatizací.
Na podivné okolnosti kolem financování jeho cest si už pomalu zvykáme. Ale ne že by nás to neštvalo. Pukáme přímo závistí! Nám prostě ne a ne náš zaměstnavatel takové cesty zaplatit! Přiznám se, že ani ve stejném věku jako má Míra jsem golf ještě v životě nehrála - a na Sardinii jsem taky nebyla. A co se týče lyžování v Alpách, tak hezky za své. A to se přitom taky celý život snažím starat , ovšem v neziskovém sektoru, o veřejné blaho.
A tak remcám. Jsem prostě potížistka.
Někdo mi sem tam nadhodí, že jsem zelená závistí, když nemám kladný postoj k premiérovým cestám, kde se chystá tu něco prodat (teď například pražské letiště), tu něco koupit (nešťastný radar, který sem chce nacpat vzdor vůli zdrcující většiny občanstva).
Jenže kde mám záruku, že to Mirkovi pálí líp, než zbývajícím šestaosmdesáti procentům lidí, kteří si tu žádný americký radar nepřejí? A to je to dilema a věc k naštvání. Vždyť i ve hře „Milionář" je taková dobrá vychytávka pro případ, že soutěžící na pódiu neví nebo váhá nad odpovědí: je to metoda ´zeptejte se publika nebo přítel na telefonu´. Ale Míra né a né! On se žádného publika ptát nepotřebuje a to a ni přesto, že publikum samo dobrovolně dělá průzkumy svých názorů a chodí mu hrozit pod okna, že je v názorové přesile. Míra prostě ví všechno nejlíp. Tomu se totiž říká podle něho demokracie - když se většina lidu, kterému vládne, zlobí a zuří, zatímco o se jen do očí směje a říká si cosi o tom, aby mu lidi políbili šos. Prý, že nikomu nic není po tom, že si za peníze svého zaměstnavatele - tedy nás, daňových poplatníků - jezdí na své soukromé dovolené a že mu dokonce platíme i ten benzín a provoz letadla.
Inu, ne každý má takové všehoschopnosti, aby se stal premiérem. Premiér může být jen jeden. Kdyby byl aspoň dobrý, moudrý, spravedlivý a respektoval názor většiny, pak by mu člověk snad i ty malinkaté podvůdky se soukromě-služebním cestováním prominul.
Ale takhle? Takhle si Míra koleduje o to, že mu příště nepůjdou lidi křičet ve vlnách proti jeho reformám pod okna, ale že si vzpomenou na staré tradice po vzoru odbojných českých pánů, a rovnou přikročí k další pražské defenestraci.
A mohli by přitom vzít i Mírovy další strategické kamarádíčky, jako například ředitele ČEZu, se kterým Míra ten golf na Sardinii hraje, a taky ministra Hřebíčka, který celou transakci s privatizací zdejšího letiště připravuje a údajně platil i letadlo na ten výlet. No zkrátka, všichni jim věří, že v tom samozřejmě není žádná korupce. Nicméně energie je už tak drahá, že snad za chvíli začneme svítit postaru svíčkami, když se moloch ČEZ chová, jako by byl on naším pánem, a ne my jeho klienty, které potřebuje. (A tak asi protestně opravdu přestanu svítit, protože kdyby to tak udělalo víc lidí najednou, tak možná řediteli ČEZu tu jeho síť zhroutí). Ovšem s tou vyprávěnkou pana Hřebíčka, že Mirkovi platil letadlo napůl, je to podobné, jako s pohádkou o Čunkovi a jeho kamarádech, od kterých inkasoval milióny, ale přitom si chodil pro sociální dávky.
Zkrátka, i ten starý dobrý Churchill se nejspíš mýlil, když říkal svůj známý bonmot o tom, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Protože náš současný premiér se prostě vymyká průměru. Míra a jeho parta totiž hodně, hódně zapadá spíš do koloritu doby, za které vznikly takové literární fláky, jako „Timur a jeho parta", kteréžto dílko jme měli jako povinnou četbu ještě v dobách hlubokého totáče.
Fakt, že se někdy v rámci dobových rituálů převleče rudý kabát za modrý, ještě ale neznamená, že by se lidi v těch kabátech změnili. A o Mirkově partaji to platí stoprocentně.
A tak si nemyslím, že by byl Míra právě z těch, co vůbec tuší, jak taková demokracie vypadá a cože to vlastně je.
