"Tak tu máme zase další volby…,“ začalo by možná pokračování nejslavnějšího českého národního románu. Jak by asi vypadal pomyslný dialog posluhovačky paní Müllerové na téma prezidentské volby s dobrým panem Švejkem, národním to hrdinou? Ani se nechce raději domyslet. Jaroslav Hašek by si jistě servítky nebral a natřel by to svým rafinovaně prostým, inteligentním humorem všem zúčastněným stranám.
Zrovna před rokem touhle dobou jsem se vrátila z dvacetimilionové Bombaje a miliardové Indie.
A tak se mi v souvislosti s předvolební prezidentskou vřavou naší malé české pidi-kotliny vybavil pocit, který jsem získala z této nepředstavitelně obrovské mega metropole.
Celá česká republička je jen malým zlomkem jedné městské čtvrti každého z větších světových měst.
Máme zde rozsáhlý parlament sestávající z dvou komor, Poslanecké sněmovny a Senátu, čítající obrovské množství potentátů se svými nehoráznými prebendami a neuvěřitelně nespravedlivými výhodami, bonusy a imunitami.
Máme zde šílenou vládu, která pobírá prémie a stále astronomické platy i přesto, že spravuje špatně státní rozpočet a vede zem od desíti k pěti.
Máme zde obskurní počet ministerstev, ministrů, jejich prvních a druhých a třetích náměstků a ředitelů odborů.
Máme zde úřad vlády s šíleným množstvím mravenců hemžících a pachtících se za tím, jak se udržet v jakoby činnosti vypadající jakoby smysluplná a účinná.
Máme zde různé mezivládní organizace a úřady poradců vlády, které každý jeden z nás, občanů, táhne jako nedobrovolné břemeno na našich bedrech daňového zatížení, ačkoliv pro nás nikdo nic neudělá, když se ocitneme ve složité situaci.
Nikdo z těchto úředníků se nás nejenže neptá, ale dokonce si zacpává uši, pokud se jim snažíme vyslat nějakou zpětnou vazbu, že už je nemáme sílu všechny platit a táhnout jejich nákladný a luxusní život, zatímco my sami si utahujeme opasky u bramboračky obden.
O vánocích jsem si dopřála a koupila si krabičku kaviáru. Tedy aby bylo jasno, tu nejmenší, která je na trhu, abych si připomněla tu chuť, protože je mi jasné, že pokud nevyjedou blaničtí rytíři a nevyrazí ze skály proti těm vnitřním vetřelcům a nepřátelům ve vlastních řadách národa českého, tak už patrně takovou lahůdku v životě neochutnám. V tom jsem se probudila, ale neměla jsem ruku v nočníku. Tohle je fakt realita, otřáslo se mnou! To se mi doopravdy nezdá! Zítra budeme zase podrobeni další tortuře v podobě masáže o potřebnosti směšné hlavy tohoto pidi státu, ještě k tomu zcela nefunkčnímu, a jejího úřadu a obsluhy Hradu. Kdoví, zda se nebudou dokonce šít i nové uniformy pro hradní stráž, kupovat nové vozy pro ochranku, pořádat stovky dalších a nových extrémně nákladných ceremonií!
A přitom by na správu tak malého územního celku, jako je ČR, bohatě stačil jeden starosta a několikačlenná rada, a šmytec.
„Tak ať na mě ještě chodí s nějakejma volbama, paní Müllerová. Kdepak, nejsem blbej, tohle já platit nebudu. To se snad radši nechám zavřít, ať si tu svou marnotratnost cálujou panáčkové sami. Dyť je to horší než u C.a K. dvora. A to sme o sto let dál! Po světě přeběhly dvě světový války, i to sme přežili, ale tohle, co se děje teď a tady, to už k normálnímu životu není, leda by člověk skončil zase ve cvokhauzu. A lidi sou přitom tak dočista zblblý, že se vážně dohadujou o tom, kdo bude lepším prézidentem, jestli kníže nebo zeman, no, nedala byste jim korunu?
Jako by je nenapadla ani tak jednoduchá věc, že v tomhle představení jsou zase jen stafáží, která si tu podívanou ještě navíc sama platí, místo aby radši svejm děckám koupili nějaký cukrdlata. Copak si můžou ty lidičky myslet vážně, že tomu panu prézidentovi půjde o nějakej lid?
Lidi, co blázníte, dyť jste lidi a ne hovada! Tak co je vám do jejich voleb?!“
(A to po vás ještě budou chtít pokuty, když je volit nepudete… Ach jo… to sme to dopracovali…)“
