Žádný. Protože v obou případech umírají nevinní lidé. Ale kontroly se zásadně liší. Oč je cestující vlakem bezpečnější, než ten letadlem?
Když chcete letět z Prahy do Košic, Berlína, Budapešti, Vídně nebo kamkoliv jinam na světě, musíte projít úzkostlivým bezpečnostním filtrem rentgenů a agentů, kteří na vás nenechají nit suchou. Vyzují vás z bot, vysvlečou ze svetrů, nenechají vám žádné nápoje, než jeden jediný decilitr vody a ani doušek navíc, sundají vám opasky, rozeberou kamery a počítače z příručního zavazadla. Jednají s každým z nás jako s potenciálním teroristou, bez ohledu na barvu pleti, etnikum, národnost.
Přitom, Evropou dnes se zcela volně a bez kontroly – a to dokonce takřka na pozvání evropských politiků – producírují sta tisíce lidí z cizích – a fundamentalismem rizikových a nebezpečných - zemí, říkající si běženci před válkou, ( kteří si ovšem často neumí ani zvolit slušnou vládu a zjednat si občanskou suverenitu), a pod touto rouškou jakoby ubožáků ohrožených de facto svou vlastní nevyspělostí, sem do evropského prostoru v podstatě může bez kontroly kdokoliv provézt cokoliv na spáchání teroristického útoku, riziko převozu atomové bomby či komponentů k ní, nevyjímaje.
Demokracie a humanita je krásná věc; ale jen potud, pokud neohrožuje práva a bezpečnost někoho jiného.
Jestliže politici Evropské unie například v rámci této ušlechtilé přemíry demokracie zruší pod tíhou tohoto argumentu pěších běženců kontroly i na letištích, pak by teoreticky bylo vše v pořádku. Ale ono není a nebude. Ovšem pod tíhou tohoto precedentu se cítím diskriminovaná, pokud mě na letišti budou lustrovat, ale cizokrajné pěšáky ve vlacích, autobusech, v metru či na ulicích nikoliv. Jaký je pak rozdíl mezi bombovým útokem vybuchlým vlakem, metrem či autobusem a letadlem?
Když jsem nedávno cestovala z Indie, tak mě v Bombaji na letišti nechali vybalit kufr jen proto, že jsem v něm vezla miniaturní nůžtičky na kůžičku nehtového lůžka. A z titulu rizika teroristického útoku (patrně na kapitána letadla v obavě, abych mu je kamsi nezabodla a neunesla letadlo), mi je zabavili. Byly to drahé značkové Solingenky za několik set, a chudým indickým uniformovaným dozorkyním na letišti se očividně hodily, neboť se tam neseženou. I takto se dá pohlížet na kontrolu.
Výklad bezpečnostních rizik zkrátka může být různý.
Ale jisté je, že ani já, která jsem odjakživa známa jako humanistka, aktivistka Mezinárodního mírového hnutí, vymezující se proti válkám, rasismu, xenofobii a dalším negativním jevům, se nyní ve světle takto vágně pojímané a provozované bezpečnosti ochrany státní suverenity, cítím sama ohrožena. Neboť i přestože jsem humanistka, tak jsem přesvědčena, že spolu se skutečnými běženci, prchajícími ze svých zemí před svými bossy a establishmenty, sem proniká nepochybně také velké procento těch, kteří mají zcela opačnou představu o humanismu než já, a vytvoří si tady velmi lehce základnu pro další a další nově příchozí teroristy, ty skutečné. Kteří nebudou rizikoví a nebezpeční jen nůžtičkami na nehty.
A tvrdím, že z tohoto důvodu začíná být v Evropě kvůli takto benevolentně a vágně pojímané migrační vlně již v tuto chvíli obdobně nebezpečno, jako v těch zemích, odkud k nám běženci přicházejí.
Otázkou je, kam se uchýlíme a utečeme my, občané Evropské unie, až si i na našich územích vybudují pozice tito příchozí strachovládci, posedlí fundamentálním, terorizujícím islámem ?
Bude pak ještě naše, tak dlouho a generacemi houževnatě šlechtěná, demokracie demokracií?
