Dotace Turecku pro zadržení běženců. Titulek první adventní neděle. Paradox. Křesťané dotují "machometány", aby si zůstali na svých území. Skoro jako když uděláte kozla zahradníkem. I tak může vypadat tvář dnešního horkého světa.
Všechno, i solidarita, by měla mít svou mez, pokud se z pomoci stává povinnost a hodně lidí ji vnímá jako nechtěnou oběť, nikoli jako chtěnou nezištnou pomoc.
Problém je totiž v tom, že není naší vinou, že si muslimové sami špatně vládnou, a pak musí utíkat ze svých zemí. A proto je zlé, když pod rouškou jakési přepjaté, ba namnoze i falešné, humanity, politici nutí občany členských zemí Evropské unie, aby pomáhali, když se pomáhat obávají právě kvůli tomu, že mají obavy o vlastní bezpečnost a že jejich pomoc bude zneužita. Například k nástupu páté kolony islamistických teroristických buněk na tradiční území Evropy. Otázku, zda velká část silných a zdravých mužů islámského vyznání nejsou právě latentními bojovníky džihádu, jistě nelze zamést pod koberec.
Ostatně, není to tak historicky dlouho, co se ve válce s Turkem ve Štramberku usekávaly uši zahnutými šavlemi a nakládaly se do sudů. Nebo když Turek stál před hradbami zoufale se bránící Vídně, coby tehdejšího symbolu evropské kultury. A dodnes jezdíme do tureckých lázních do Budapešti. Nicméně historicky je znám fakt, že machometáni byli nejkrutějšími a nelítostnými bojovníky, a při připomenutí perníkových kornoutů v podobě uší ve světle dnešních dnů spíš přejde mráz po zádech, než zavoní romantika dávných časů, medu a hřebíčku,
Je potřeba více a houževnatěji občansky apelovat, že by si politici měli uvědomit všechna rizika a pochopit konečně, že nemohou disponovat našimi občanskými rozpočty na výdaje, které si nepřejeme. A vyhazovat ze státní kasy peníze do kapes jinověrců, kteří se nikdy nebudou chtít zříct své kultury a víry v zájmu toho, aby se asimilovali, pokud žádají o azyl v zemi jiné kultury.
Jak odhadnout, kdo je či není potenciálně možný bojovník džihádu?
Ostatně, nač drahá opatření proti valící se vlně migrantů a dotace potencionálních fundamentálních jinověrců? Stačilo by, aby při vstupu na evropskou půdu každý migrant podepsal čestné prohlášení, že se vzdává příslušnosti ke svému islámskému náboženství a kulturních hodnot, a přijímá ty naše. Včetně všech evropských zvyklostí a symbolů. Jako symbolické stvrzení by např. příchozí muslimské ženy musely odložit své šátky, coby symbol jejich víry, a odhodit je do sudu. Mírumilovně. Šátek jako platidlo za vstupenku do vysněného evropského ekonomického ráje. To je přece velmi korektní a ekonomicky ušlechtilá nabídka. A hned by se vidělo, s jakými pohnutkami a motivacemi tito lidé přicházejí a žádají o pomoc, a jaký dík jsou také ochotni jako vděk za pomoc vyjádřit. Nebudou-li muslimové ochotni se svého vyznání vzdát, proto, aby spasili svůj život a existenci svých dětí zde na tomto jsoucím světě, pak je zřejmé, že jim jejich život není tak drahý, jako jejich víra. Vždyť zachránit pozemský život svých dětí před tím virtuálním, posmrtným, přece jistě žádný dobrý bůh nemůže klasifikovat jako hřích. A hned bude transparentně vidět, komu je cennější hodnota lidského života, a komu ne natolik, aby nebyl ochoten se za svou víru třeba bít se zbraní v ruce.
Jak jinak totiž odhadnout, kdo je či není potenciálně možný bojovník džihádu?
Ostatně, není to tak dlouho, co se říkávalo zlidovělé rčení "poturčenec horší turka". Dodnes se zpívají zlidovělé písně o té velké vojně s turkem. Vždyť to byl právě "turek", resp. tím míněno vyznavač muslimské víry, kdo se nesmlouvavě ideologicky zasazoval a bojoval o to, aby poturčil právě Evropany a Evropu.
Někteří evropští političtí lídři by asi měli vrátit školné, když mají tak mizivé znalosti historie. Protože ne nadarmo se říká, „Historia, magistra vitae“. Vždyť historii se učíme právě proto, abychom si lépe uvědomovali chyby našich předků, a poučili se z nich!
Bude-li zjevné, že se muslimové nebudou chtít přizpůsobit pravidlům a kultuře zemí, do nichž se snaží dostat, ani tím oželením šátečku, pak začněme stavět hranice, hradby a ostnaté ploty, neboť ten, kdo přichází opravdu v míru, jen tak na nějaký kousek hadříku nehledí a lehce jej pro mír oželí.
