V pátek se bude zase volit. Představme si pokračování dalšího kola: ODS neustoupí - proč by měla, že? Zelení neustoupí - proč by měli, že? ČSSD neustoupí - proč by měla, že? KSČM bude „zachraňovat" pat - jak úsměvné, že... Jaké mohou být varianty vyjednávání : Především se budou odvíjet od toho, jaký je vlastně cíl. A to je otázka! Co je tedy cílem volby hlavy státu? Aby zde byla jakási reprezentativní figura, která má tvořit špičku vrchnosti nad občany a souměřitelnou špičku vůči ostatním špičkám vrchnosti občanů jiných zemí.
V čem se liší demokratický princip od principů autokratických? V ničem podstatném, pokud budeme stále uvažovat o světě v kontextu, že někdo někomu musí vládnout a stavět se za vrchnost, aniž by si lidé byli s to uvědomit, že vlastně žádné řízení a vedení - natož vládnutí/!/ - ve své běžné životní praxi a agendě obvykle ani nepotřebují.
Pan král, pan prezident, císař či jakýkoliv jiný monarcha nebo „vyvolený" je ale paradoxně pořád v myslích lidí nezbytným elementem, a lidé patrně nejsou zralí k tomu, aby chápali, že svět a jejich život v něm jde jaksi stejně samovývojem - a to i bez vladařů.
Příklad : Prodavačka jde ráno do práce. V pět třicet vstává, jde na autobus, odkroutí si svoji směnu,( ví, i sama co, má dělat), směna končí, ona jde na autobus, přijede domů, připraví něco k večeři, poklidí, pomazlí se s dětmi, postará se o jejich řádný vývoj, pohovoří s manželem - má-li jakého, pustí si televizi, podívá se na seriál, nařídí si budíka na ráno, jde spát... A tak se to opakuje den co den. Občas se šerá praxe a zkušenost zpestří nějakými svátky, prázdninami a vánocemi, a najednou je jí šedesát a jde do penze....
Obdobně probíhá život většiny lidí - jen třeba v malinko jiných kulisách.
Kam tedy v životě lidí zařadit politiky a politiku? Těžko říci. V zásadě by bylo možné dokladovat drtivou většinu situací, kdy člověk takovou figuru, jakou je politik, ani nepotřebuje.
I prodavačka totiž ví i bez politika, prezidenta či premiéra nebo krále, že musí pracovat, ráno vstát, jít do práce, postarat se o děti a zajistit si vše tak, aby měla z čeho žít, a až bude stará a nebude moci pracovat, tak mít našetřeno nebo tak vychované děti, aby zase ony na oplátku důstojně dochovaly ji. Tak to chodí už po věky... žádná věda.
Totéž se týká i jejího zdraví. I prodavačka totiž ví, že nebude-li např. nějaký společný zdravotní solidární sociální a důchodový systém, tak si bude muset peníze na případné lékařské ošetření a náklady na léky ušetřit do strožochu, a totéž do penze. Ale vrcholně ji štve, když slyší, že úředníci ani s tím, co jí povinně zákonem odkrajují z její mzdy měsíc co měsíc, a to ať z toho společného banku čerpá či nečerpá, nevystačí. Jaký smysl pak dává např. ministerstvo zdravotnictví, zdravotní pojišťovny jakožto (povětšinou spekulující) mezičlánky a vůbec všechna ministerstva? říká si prodavačka či chlapi v hospodě.
Umí si i odpovědět :
v podstatě žádný - pokud ovšem opravdu nebudeme prvoplánově počítat s mezilidskou solidaritou. Ovšem, i prodavačka má srdce a ví, že pokud ji někdo handicapovaný, o kom ví, že žije ve ztížených podmínkách, požádá o pomoc, tak obvykle neodmítne, a nějakou korunu - i z toho mála co si vydělá - přepustí tzv. „na chudé".
Jakou úlohu v tom tedy hraje vlastně stát? Co je to stát? Kým je občanovi a kým jsou mu jeho představitelé? Obvykle spíše nepřítelem, neboť jsou daleko lépe placeni, než ti, kdo do toho společného banku peníze ukládají, a z kterého pak úředníci přerozdělují peníze dál, přičemž úředníkům ale za drápky uvízne nejvíc. Proto úředníky občané - tvůrci společného banku - přijímají jako vyžírky a parazity, jež se přiživují na tom, že prodavačka má i tak sama od sebe dobré srdce.
To, co prodavačka potřebuje ke svému životu jsou služby a práce, aby si ty služby od jiných mohla koupit. Ale nepotřebuje stát tak, jak neúčelně funguje, resp. nefunguje. Prodavačka ke svému životu potřebuje lékaře, učitelky, výrobce čehokoliv, zkrátka, lidi ve službách a výrobě čehokoliv.
Ale potřebuje lidi ve státních službách - tedy v tom smyslu, aby úředníci z ministerstva řídili učitelky ve školách, lékaře v nemocnicích atd.? To je otázka... Vždyť i ty učitelky vědí samy, co mají dělat. Vědí, že musí ráno v šest třicet vstát, jít do práce, tam pracovat podle běžného učebního programu (na to žádnou metodiku z ministerstva nepotřebují, to zvládají z přirozenosti života/!/), odpoledne nakoupit, něco připravit k jídlu, postarat se o děti atd... Ví to i lékař, zedník, dojička, soustružník, advokát...
Jak jim v tom vlastně může pomoci pan prezident, či ministr nebo každý, jemuž se říká představitel „řádu". Co je to ten společenský řád?
Není to právě to, co dělají a vědí prodavačka, lékař či zemědělec i bez těch vládních úředníků? I bez toho dvora a dvořenínů? Zemědělec přece ví, kdy má zasít a sklidit i sám, pekař taky ví, jak se peče chleba i bez porady s představitelem moci či vrchnosti. Pak je ale jakýkoliv diktát řízení a moci - obzvláště ten, který nařizuje zcela nesmyslné představy odtržené od praktického života - k ničemu.
Lidé také většinou ví, že z obce do jiné obce je dobré postavit silnici a že je dobré sdružovat proto prostředky. Nicméně naštve je, když obrovskou část z těch peněz spolkne naprosto zbytečná byrokracie, která tvoří jen mezičlánek - poslíčka od jednoho byrokrata k druhému. Sedět na ministerstvu a vymýšlet papíry, které jsou beztak obvykle ve věci stavby silnic zbytečné (neb to přece udělají projektanti a stavitelé sami), jsou naprosto zbytečné vícenáklady, které musí prodavačka, lékař, zemědělec zaplatit „berňáku" navíc. Aspoň tak by to říkali liberální ekonomové. Nicméně jejich tvrzení, že regulace prostředí není dobrá, by vyzněla věrohodně a pravdivě jen kdyby se sami na této moci úřední nepodíleli a neujídali z prostředků, které vybere do společného systému.
Ještě tady máme kapitolku tzv. silových ministerstev, tedy bezpečnosti a armády.
Prezident je sice ta figura, která tu formálně představuje vrchního velitele armády. Nicméně v obdobích, kdy je válka, bývá obvykle někde v exilu tam, kde se zrovna neválčí, a tak funguje jen jako „přítel na telefonu", který ale de facto otázkám boje nerozumí, a tak celý boj (ono se tomu říká pokrytecky obrana) stejně řídí jeho poradci a generálové, kteří z těch bojů a válek mají byznys. Vojáci a vojenství je vždy tak trochu (mužská) paranoia... A úloha prezidentů v nich? Ó, jak smutná a tragikomicky bizarní role...
Podle Parkinsonových zákonů o byrokracii však úbytek zbytečných úředníků není možný v žádaném (levicovém ani pravicovém) systému, nýbrž úředníci a náklady na ně narůstají geometrickou řadou - a to i v liberálně ekonomických vztazích. A tak úředníci - ti zprostředkovatelé handlu služeb člověka člověku - stojí čím dál větší majland právě proto, že si o sobě myslí, že jsou důležitější, než ostatní lidé. Jsou to právě úředníci, kteří onu prodavačku, učitelku, lékaře či zemědělce nakonec stojí víc, než služby samotné. A v tom je ten problém. Když navíc k tomu všemu naše prodavačka připočítá náklady na každé volby do čehokoliv, reklamu politikům, náklady na jejich zbytečnou mediální prezentaci, která je stejně zbytečná jako oni sami, pak zjistí, že vlastně i bez prezidenta, premiéra nebo ministra žije docela dobře i tak, pokud dělá, co má.
A když jsou páni vrchnostové na dovolené, tak naší prodavačce (ani lékaři, pekaři, zemědělci) vůbec nescházejí. Vlastně, obvykle se naopak všichni těší, když jsou úředníci náhodou v období povolební mezivlády, kdy žádná vláda není, na "dovolené", a tudíž nepáchají žádné škody. Protože když nefungují, je aspoň jisté, že páni ministři či zastupitelé nebudou nic vymýšlet a tudíž nenapáchají dalších zbytečných škod tím, že zase budou schvalovat nějaké další nesmyslné zákony jen proto, aby je vzápětí mohli zase měnit a novelizovat k obrazu svému podle té které reprezentace.
Se zákony a zákonodárci a vrchnostáři se to totiž má v praxi asi tak, jako v té pohádce o Rumcajsovi, kde byla kněžna, která pletla punčochu a uměla to tak, že vždycky dvě očka upletla a tři upárala...
A tak pánové dvořeníni - ti, co nás zastupují u toho demokratického dvora naší volené vrchnosti - jsou pro nás užiteční asi jako ta kněžna pro Rumcajse: užitek z ní a jejích dvou upletených a tří vypáraných oček na její punčoše Rumcajs nemá valně žádný, ale když na to přijde, je prťavec Rumcajs rád, když ho vrchnost aspoň neobtěžuje, když už nepomáhá, a když ho nešikanuje svým zájmem a je na prázdninách, na které jí Rumcajs ještě rád přispěje jen proto, aby zbytečně neprudila a byl čistý vzduch.
A tak se staví prodavačka i k této volbě prezidenta.
Některá si možná ještě myslí, že z nějakého abstraktního či spíše záhadného důvodu, který ale neumí zřetelně definovat a uchopit, nějakého vůdce (stáda) potřebuje, ale většinou se spokojí s tím, že si vystačí sama i bez té státní hlavy. A jde o to, za jak dlouho si to uvědomí všechny prodavačky...
Krásné nevolební období Vám přeje
Zdenka Ulmannová
