Kauza 34 C 65/2004, Městský soud v Praze, soudce JUDr. Martin Valehrach Žalobce měl dobrou zkušenost s právníky Ústavního soudu ČR, kteří zhatili pomstu soudkyně vůči žalobci za to, že si na ni stěžoval. Šlo o do nebes volající nespravedlnost – soudkyně řešila stížnost sama na sebe a uštědřila žalobci nepřípustnou pokutu. Právníků v taláru ústavního soudce se týká další žalobcem získaný poznatek. Počítal s tím, že opět najde oporu. Žel, je to pro něj i pro vás zkušenost, že na Ústavní soud nelze bezmezně spoléhat.
Z předchozích stránek by vám mělo být známo, že žalobce neuspěl před prvoinstančním i odvolacím soudem, na které se obrátil, když byla za platnou vydávána podvržená plná moc s falzem podpisu, jenž byl vydáván za jeho vlastnoruční. Žalobce se dočkal zklamání, protože Ústavní soud svým usnesením rozhodl: „Ústavní stížnost se odmítá.“ Co k tomu vedlo, to vyplývá z odůvodnění, v němž mimo jiné stálo: „ve spise je založena plná moc udělená dne 12.4.2002 stěžovatelem advokátovi JUDr. Vladimíru Vaňkovi. V plné moci je sice v prvním odstavci uvedeno, že je udělena k nahlédnutí do spisu sp. zn. 34 C 122/2000 vedeného u Městského soudu v Praze a vykonávání veškerých úkonů s tím spojených, leč z druhého a třetího odstavce je zřejmé, že tato plná moc je udělena v rozsahu procesní plné moci se všemi příslušnými úkony. Lze tedy dovozovat, že napadeným rozhodnutím nedošlo ani v tomto směru k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává.“
„O jakých odstavcích byla řeč?!“ pohoršoval se (marně) žehrající si žalobce. „Udělil jsem mu plnou moc s osmi řádky, povídání nemělo žádný odstavec, bylo psáno v jednom zátahu. Takže ústavní soudci buďto mou plnou moc vůbec neviděli, nebo … nedomyslet!“ Co vás napadne?
Bylo výmyslem tvrzení, že ve spise byla založená stěžovatelem uvedenému advokátovi udělená obsáhlejší plná moc – do spisu byl propašován zfalšovaný podvrh procesní plné moci. Žalobce neznal a nepsal ve své plné moci IČO, DIČ, tel./fax. a č.b.ú. (bankovní spojení), přitom ve fabritu tyto údaje byly uvedeny. Ústavní soud považoval plnou moc ve spise za platící pro celé řízení – „ je udělena v rozsahu procesní plné moci se všemi příslušnými úkony.“ Ty by žalobce zpaměti nevyjmenoval. Taková plná moc advokátovi přiznávala oprávnění, která žalobce nepřipouštěl.
Ústavní soud dovodil, že nedošlo k porušení čl.36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento článek zní: „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (…).“ Ústavní soud toto právo žalobci upřel. Vycházel z falza plné moci a falešného podpisu. Žádný soudce nepozvedl hlas, jímž by poukázal na to, že žalobci bylo znemožněno prokázat originálem procesní plné moci, že jde o falzum. K dispozici byly jen kopie. Divme se, když právníci věděli, že je třeba, aby originál důkazu nebyl.
Co a jak bylo objednáno, to je zřejmé z dopisu žalobce JUDr. Vladimíru Vaňkovi s datem 12. 4. 2002: „Ze zdravotních důvodů si nemohu do Prahy k soudu zajet, a nechci zdržovat řízení tím, že bych požadoval zaslání spisu k nahlédnutí u soudu v blízkosti mého bydliště. Proto se obracím na Vás, abyste za mne do spisu nahlédl a v případě, že se tam listiny nacházejí tak, jak vyplývá z tvrzení soudce, mně nechal pořídit za příslušnou úhradu kopie. Připojuji plnou moc.“
Ústavním soudcům muselo být jasné, že žalobce psal jen o nahlédnutí do spisu a pořízení kopií konkrétních listin, budou-li se ve spise nacházet. Taktéž JUDr. V. Vaněk projevil svůj vztah k omezené plné moci – ve svém vyjádření s datem 14.12.2004 uvedl: „Žalovaný nepopírá, že byl dopisem žalobce ze dne 12.4.2002 jako advokát požádán o pořízení kopií za spisu“(...) „měl žalovaný za to, že měl od žalobce udělenou pouze specielní plnou moc ze dne 12.4.2002 k nahlédnutí do spisu (…) a k pořízení kopií podle jeho požadavku.“
Na základě toho i na základě plné moci s datem 12.4.2002 a s nesprávným příjmením Vlček mělo být pro Ústavní soud jasné, že zplnomocnění se týkalo neprocesní plné moci, tedy plné moci výhradně k nahlédnutí do spisu a ev. pořízení příslušných kopií, budou-li se ve spise nacházet. Co uváděl soudce JUDr. Martin Valehrach o tom, že protokolovaný rozsudek se nachází ve spise 34 C 122/2000, to se ukázalo nepravdivé, protože Mgr. Ivanou Fuxovou byl opatřen a žalobci dodán dokument, který nebyl tvrzeným protokolem s rozsudkem, ten koncipientka ve spise neobjevila. Advokátní kancelář přesto po žalobci požadovala 1 000 Kč.
Překvapený a zaskočený žalobce se obrátil na předsedu Ústavního soudu v Brně se žádostí „o sdělení, na základě jakého zjištění a jakých důkazů ÚS bezostyšně tvrdí, že ve spise je založená dne 12.4.2002 jím JUDr. Vladimíru Vaňkovi udělená plná moc, která má druhý a třetí odstavec, čímž se vyznačuje procesní plná moc, z čehož ÚS dovozuje, že nedošlo k porušení č. l. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobce poukázal na to, že z jeho dopisu JUDr. Vladimíru Vaňkovi i z jeho současně sepsané plné moci s chybným uvedením Vlček i z advokátova přípisu č.j. 80/O3 Městskému soudu v Praze vysvítá, že zplnomocňoval výhradně k tomu, co JUDr. Vaňkovi konkrétně sděloval. Soudci Ústavního soudu to ve svém usnesení zpochybňují: „byla prý omezena pouze k nahlédnutí do spisu a vyzvednutí protokolu.“ (Viz nedůvěřivé prý.)
Advokát změnil svůj postoj až teprve tehdy, když byl v jeho kanceláři fabrikován tištěný podvrh procesní plné moci – začal vydávat na ní se nacházející podpis nad vytištěným jménem klienta za jeho vlastnoruční, protože pravost údajně nemohl posoudit, nemaje k tomu znalosti. (I při brýlích se skly jako lahvové dno byl zjevný rozdíl mezi podpisem žalobce na obyčejné plné moci se jménem a příjmením, a naproti tomu s jedním jménem na procesní plné moci.) Soudci ÚS se nad tím nepozastavili – jak jsme se už dočetli, soudci pražského vrchního soudu pochybnosti naopak měli. Tudíž by měli mít vědomost o tom, že žalobce žádný vytištěný formulář procesní plné moci s několika odstavci, s uvedením jména a adresy tehdy nevyplnil, nepodepsal jej jednoslovně nečitelně, podepisoval se dvojslovně a čitelně.
Aby žalobce byl „v obraze“, požádal o objasnění, jak se ÚS dostal ke zjištění, že to on v Praze vystavil JUDr. V. Vaňkovi procesní plnou moc, když před tím oba účastníci následujícího sporu shodně uváděli o plné moci jen k nahlédnutí do spisu a pořízení kopie žalobcem vyžádaného dokumentu.
Říká se, že je třeba podívat se karbaníkovi řádně na prsty. Totéž si zasloužil soudce JUDr. M. V. pokud jde o listinné důkazy. Podle protokolu o jednání soudu dne 1.9.2005 totiž při dokazování ve věci č.j. 34 C 65/2004 soudce uváděl: „K důkazu se sděluje obsah příloh žalovaného – jedná se o dopis žalobce z 12.4.2002 s přílohou, plnou mocí, když žalovaný soudu předkládá k nahlédnutí originály těchto listin s originálními podpisy žalobce, konstatuje se, že plná moc je zcela shodná s tou, která je na č. l. 3 spisu s výjimkou jména, je zde uvedeno jméno Vlček, místo Vaněk.“ Tím je dáno na vědomí, že originální podpis žalobce je ten, jenž je na dopise a na dvou plných mocí. Známe jeho podobu. Jak zřejmo, tu znal jak advokát, tak soudce.
Z toho vysvítá, že při jednání prvoinstanční soud disponoval dvojicí shodných plných mocí s originálními podpisy žalobce, přičemž odlišná byla pouze výše uvedená jména. Z toho bylo pro soudce obecných soudů i pro ústavní soudce zřejmé, že žalobce vystavil jednak plnou moc s chybným jménem Vlček (nepoužitelnou) a napravil to stejnou plnou mocí s řádným jménem Vaněk (závažný důkaz) – obě shodné listiny nesly žalobcův pravý vlastnoruční podpis, takže soud měl k důkazu dvě speciální plné moci, přičemž jedna byla neplatná a druhá řádná, tudíž účinná. Z protokolu se naznačuje, že uvedením „Originál se po nahlédnutí vrací,“ byla žalovanému předána zpět nejspíš verze se jménem Vaněk, takže právě tento výmluvný důkaz byl uklízen pod koberec, už se ve spise nevyskytoval.
Tak byl bezchybný originál sprovozen ze světa, protože co není ve spise, není na světě. To se projevilo hned při odvolacím řízení před Vrchním soudem v Praze. V protokole o jednání 25.4.2006 se píše: „K dotazu soudu uvádí žalovaný, že má originál dopisu, kterým se na něj obrátil žalobce a předkládá ho k nahlédnutí soudu, z něhož se zjišťuje, že jde o dopis, který je totožný s přílohou žalobce na č. l. 2 spisu s tím, že zde je na originále uveden ještě podpis žalobce a jeho razítko. Dále se konstatuje, že je zde i originál plné moci z 12.4.2002, který je totožný s přílohou žalobce na č. l. 3 s tím, že zde je vlastnoruční podpis žalobce a že zplnomocnění je určeno nikoli pro JUDr. Vladimíra Vaňka, ale pro JUDr. Vladimíra Vlčka.“
Hned zatepla je třeba zdůraznit uvedení o vlastnoručním podpisu žalobce na dopise žalovanému a na plné moci s uvedením JUDr. Vladimíra Vlčka. Nesetkáme se s konstatováním o totožné plné moci pro JUDr. Vladimíra Vaňka, o níž bylo psáno v protokolu o jednání Městského soudu v Praze o pár řádků výše – o
tomto důkazu nenásledovala ani zmínka. To znamená, že žalobcem opravená jeho plná moc, držená v originále žalovaným, nebyla odvolacímu soudu poskytnuta. Tudíž k ní nemohl přihlédnout – jakožto k důkazu, který by prokazoval, že žalobce vystavil neprocesní plnou moc se svým pravým vlastnoručním podpisem – ani Ústavní soud.
Pakliže se vynořuje domnění, že by ústavní soudci měli působit k tomu, aby tak závažný důkaz byl vytažen na světlo a přispělo se tak k naplnění spravedlnosti, jde o omyl z neznalosti. Mýlil se žalobce, když spoléhal, že mu ústavní soudci zajistí spravedlivý verdikt vycházením z výslechu koncipientky Mgr. I. F. a ze znaleckého posouzení podpisů, z daktylů na obálce, z vyjádření žalovaného o udělení mu pouze speciální plné moci, z mínění vyjádřeném v dokumentu odvolacího soudu o nedůvěře v pravost podpisu na procesní plné moci a o zjevně nepravdivém tvrzení o podpisu v Praze. Žalobce počítal i s tím, že ke spravedlivému rozhodnutí přispěje také prokázání, že bylo podvodné soudcovo tvrzení, že žalobce uznával podpis na procesní plné moci za svůj vlastnoruční. Je třeba varovat před takovými očekáváními. Ústavní soud není super stupněm soudů, jeho senáty jsou zaměřeny na dodržování ústavy. I když: je dodržována ústava, když soud rozhoduje s průtahy a nespravedlivě?
Žalobce se poučil, že se vyplatí neutápět se planými nadějemi, ale je třeba vycházet z čerstvě nabytých zkušeností. Proto je zapotřebí smířit se s tím, že když vás potrefí něco podobného, je nezbytné vzít na vědomí, že můžete dopadnout podobně jako žalobce. A z toho vycházet. Abyste nebyli překvapeni a zaskočeni. Uvědomit si již předem, jak to chodí – a tomu se přizpůsobit.
Takže berme na vědomí, že Ústavní soud neučinil nic proti vydávání podvrhu procesní plné moci a falza podpisu na ní. To proto, jelikož není součástí běžné soudní soustavy, takže tím a tím a tím se nezabývá. Pro žalobce to mělo řadu každodenních důsledků. Včetně dlouhodobého stresu a pocitu beznaděje, že nemůže dosáhnout pravdy a spravedlnosti. Se svou pravdou, kterou by bylo možné prokázat věrohodnými důkazy, neuspěl. Takže platí, že ne letitý dvojslovný podpis, ale vcelku snadno prokazatelný falzifikát podpisu je projevem jeho osobnosti. Myslit si o tom lze cokoliv, ale to je také to jediné, co zbývá. Usnesení Ústavního soudu je nezvratné.
A jak žalobce dopadl s dopisem předsedovi uvedeného soudu? Nevalně. Od poradce pro správní agendu ÚS se dozvěděl, že „jste výslovně uvedl, že se odvoláváte proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5. Jedná se tedy o téma pro Městský soud v Praze. Ústavní soud se do této kauzy v této její fázi nijak vkládat nemůže.“ Když udivený žalobce požádal o bližší objasnění – o soudu pro pražskou pětku neměl tuchu –, dozvěděl se, že „Ústavnímu soudu bylo 9.2.2015 prostřednictvím elektronické pošty doručeno Vaše podání určené Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. U Ústavního soudu není toto podání způsobilé vyvolat jakékoliv právní účinky, může je toliko vzít na vědomí.“ Žalobce reagoval požadavkem, aby mu bylo objasněno, jak se dostaly jednotlivé uvedené soudy papírově do kontaktů s Ústavním soudem a s ním. Pro žalobce to bylo nepochopitelné. S poskytnutím těchto informací z Brna zrovna nespěchali. Takže co nebylo pro žalobce jasné, to zůstalo nejasné.
