Kauza 34 C 122/2000 a 34 C 65/2004, Městský soud v Praze, soudce JUDr. Martin Valehrach
Každý z nás je potenciálním účastníkem soudního řízení. Buď ze svého podnětu jako žalobce, nebo vynuceně jako žalovaný. A každý občan spoléhá, že se mu dostane spravedlnosti. To však zavání naivností. I v nejvyšších justičních kruzích koluje poučka, že od soudu se lze s jistotou dočkat rozsudku, ne však spravedlnosti. Nedivme se proto, že je značná nedůvěra v justici. Zda je důvodná, na to dává odpověď popsané civilní soudní řízení. Že probíhalo a jak probíhalo, o to se přičinili tři právníci – advokát, koncipientka a soudce.
Vše začalo tím, že soudce Městského soudu v Praze v protokolu čj. 34 C 122/2000 o ústním jednání dne 15.11.2000 psal o „protokolu o jednání z čj. 47 – 49.“ V odůvodnění rozsudku z 24.3.1997 soud uváděl: „Na straně 49 je na jiném stroji psán výrok rozsudku (...) na této straně je protokol podepsán (…).“ Přitom žalobce měl důkazy, že žádný protokol s třemi listinami s čísly listu 47, 48 a 49 se ve spise čj. 11 C 70/95 nenacházel. Číslem listu 48 byla označena evidenční karta kazety a číslo listu 49 nesla písemná příprava soudkyně na budoucí jednání soudu, v níž soudkyně s předstihem před jednáním a dokazováním rozhodla rozsudkem ve věci a o nákladech řízení. Číslo listu 47 vykazoval přepis protokolace zaznamenané na pásce diktafonu, tedy šlo o jediný pravý protokol. Takže buď se soudce v odůvodnění rozsudku z 24.3.1997 dopustil falšování protokolu, za nějž byla vydávána písemná příprava soudkyně, nebo došlo k využití soudem podvrženého fabrikovaného protokolu, který uváděl pouze rozsudek. Proto se žalobce obrátil na soud se žádostí, aby mu byla za úhradu zaslána ona podvržená kopie protokolu s uvedenými čísly listu 47 – 49.
Žalobce se krom toho pozastavil nad tvrzením v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku čj. 34 C 122/2000, že „různé verze protokolů vznikly, tím, že soudkyně si v době přerušení jednání připravila výrok rozsudku, a napsala ho“. Tato samosoudkyně nic takového jako svědkyně nevypověděla, neurčitě uvedla, že přípravu „si i někdy dělala v době přerušení jednání, před vyhlášením rozsudku.“ Netroufla si lhát, že tomu tak bylo také dne 24.3.1997, místo ní lhal soudce v odůvodnění rozsudku jménem republiky. Přepis autentické diktafonové protokolace nezaznamenal přerušení jednání a ani výrok rozsudku, v zapisovatelkou přepsaném protokolu „byl vynechán prostor asi 5 cm“, kde by měl být rozsudek. Pravý protokol s výrokem rozsudku, jenž by byl zaznamenaný při údajném přerušení jednání (trvalo pouhou půlhodinu, což zpochybňuje tvrzení o přerušení, které by se v tom případě nutně protáhlo) by se musel nacházet ve spise, protože soudkyně vypověděla, že tam svou přípravu na celé jednání založila.
Žalobce požadoval kopii řádně zaprotokolovaného rozsudku, načež si myslel své, proč soud s vyhověním jeho požadavku nijak nespěchá, ba se ani neozývá. Nebyl zájem, aby vyšla pravda najevo. Protože se žalobce nemohl ze zdravotních důvodů vypravit k Městskému soudu v Praze osobně, obrátil se dopisem s datem 12.4.2002 na namátkou zvoleného pražského advokáta JUDr. V. V. Požádal ho o placené nahlédnutí do spisu a o případné obstarání kopií v dopise uvedených listin. I když adresa na obálce i na přípisu byla napsána správně, přiložená plná moc uváděla chybné advokátovo příjmení. Což bylo napraveno.
Po nějaké době se žalobce dozvěděl, že k uspokojení jeho žádosti byla koncipientkou Mgr. I. F. použita předtištěná procesní plná moc, platící v širokém rozsahu oprávnění pro celé soudní řízení a poskytující zmocněnci množství pravomocí, které mu žalobce nepotřeboval a nemínil udělit. Závažnou skutečností bylo, že originál této neoprávněně fabrikované plné moci údajně nebyl k nalezení, takže kdo se tohoto dokumentu zmocnil, mohl všestranně zplnomocňující listinu ke škodě žalobce zneužít. Byla vystavena jeho jménem s adresou a s uvedením, že k tomu došlo „V Praze dne 12.4.2002“, tedy v den, kdy žalobce psal ve svém bydlišti advokátovi dopis, což prokazovalo, že nebyl v Praze – kdyby byl, nahlédl by do spisu sám. Žalobce se také dozvěděl, že klient – tedy on - falzum plné moci údajně podepsal, a že i Ústavní soud a Česká advokátní komora považují tuto listinu za náležitou procesní plnou moc. Žalobce se tak jevil jako lhář, který popírá vystavení plné moci pro celé řízení a svůj vlastnoruční podpis. Nikdo nezjišťoval, zda drží v ruce pravý dokument, zda nejde o podvrh.
Co se dělo s plnou mocí, to žalobce nemínil přejít mlčením zvlášť proto, že advokát JUDr. V. V. podepsal tzv. procesní plnou moc s množstvím oprávnění k zastupování žalobce, i když od něj černé na bílém věděl, že ho žádá pouze o nahlédnutí do spisu a o případné okopírování několika konkrétních listin, o jejichž existenci žalobce důvodně pochyboval. Právníkovi bylo známo, že se na něj žalobce obrátil proto, že ze zdravotních důvodů nemohl zajet k pražskému soudu, takže když na uvedené listině stálo V Praze dne 12.4.2002, muselo být advokátovi zřejmé, že jde jednoznačně o výmysl, v Praze k jeho zplnomocnění nedošlo. Advokátovi muselo být jasné, že i datum bylo smyšlené, věděl, že ten den mu žalobce teprve psal dopis se žádostí o pomoc. Podpis u žalobcova jména a příjmení na plné moci byl nečitelný a neodpovídající podpisu na dopise a na další listině, které advokát obdržel. Advokát věděl, že nemělo jít o obsáhlou procesní plnou moc – v písemném vyjádření k žalobě čj. 34 C 65/2004 psal: „měl žalovaný za to, že měl od žalobce udělenou pouze specielní plnou moc ze dne 12.4.2002 k nahlédnutí do spisu sp. zn. 34 C 122/2000 a k pořízení kopií ze spisu podle jeho požadavku“.
Advokát se přesto vytasil s tvrzením, že podpis u žalobcova předtištěného jména a příjmení na plné moci je pravým vlastnoručním podpisem. Tak se právník vyslovoval, i když věděl, že mu žalobce nemínil vystavit obsáhlou plnou moc, ale omezenou jen na určitý úkon. A mohl porovnat na vícero listinách žalobcem používaný podpis. Dopustil se i protiřečení, když jednak tvrdil, že nemá odborné znalosti k porovnání podpisů, načež vydával nečitelný jednoslovný podpis na formuláři procesní plné moci z jeho advokátní kanceláře za žalobcův pravý podpis.
Po čase předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze napsala, že „v kopii založená plná moc (...) vzbuzuje přinejmenším pochybnosti o pravosti podpisu žalobce (…) je podpis na plné moci založené na č.l. 160 odchylný od podpisu žalobce. Navíc je na plné moci uvedeno, že byla podepsána v Praze, ačkoliv žalobce plnou moc udělil právě proto, že s ohledem na svůj zdravotní stav nemůže zajet k soudu do Prahy.“
Protože advokát neprojevil ochotu k uznání neplatnosti procesní plné moci a nepravosti klientova podpisu, žalobce se domáhal určení soudem, že nejde o jeho podpis a že procesní plnou moc nevystavil. Ukázalo se, že je nemožné domoci se pravdy, práva a spravedlnosti, i když jsou k dispozici nezvratné důkazy. Městský soud v Praze rozhodl na základě konstatování, že „jednalo se o pravé úkony žalobce“, jak bylo uvedeno v odůvodnění rozsudku čj. 34 C 65/2004. Samosoudce ignoroval žalobcův návrh, aby byla vyslechnuta koncipientka Mgr. I. F. (vždyť to byla ona, kdo procesní plnou moc s nečitelným podpisem obstaral a použil), dále aby došlo k dokazování písmoznaleckým posudkem a porovnáním otisků prstů na plné moci a daktylů žalobce. Zákonné oprávnění soudce rozhodnout, které důkazy provede a které ne, působilo jako právo na justiční zvůli. Soudce tak záměrně vyloučil důkazy, které by jednoznačně vypovídaly v zájmu žalobce a proti zájmu žalované strany a tím i soudce – „nešly mu do krámu“. Kdož ví, čím byl motivován…
To by ale byly dohady, spekulace. Šlo o záměrně zkreslovanou skutečnost. Osoba nosící soudcovský talár prohnaně sáhla po žalobcově návrhu na předběžné opatření, v němž žalobce laicky nepovažoval cizí jednoslovný podpis za padělek, protože nenapodoboval jeho čitelný dvojslovný podpis. Rozdíl mezi podpisy byl výrazný, nápadný. Právnicky vzdělaná soudní osoba musela vědět, že občan nezběhlý v právu se mýlil. Šlo o falzum, jelikož nečitelný podpis byl umístěný nad předtištěným žalobcovým jménem a příjmením, takže šlo o předstírání, že plná moc byla klientem podepsána, což byl podfuk. Křiváctví začalo předtištěním „Já podepsaný“ s následným neoprávněným uvedením jména a příjmení i adresy v záhlaví žalobcem neposkytované procesní plné moci. Soudce v odůvodnění svého zamítavého rozsudku s odkazem na podaný návrh na předběžné opatření napsal, že sám žalobce uvádí: „jeho nečitelný podpis“. Jde o skutečnost zkreslující výmysl, protože v podání s datem 7.2.2004 není nikde žalobcem uvedeno „můj nečitelný podpis“ – žalobce napsal: „byl připojen nečitelný podpis“, tedy bez přivlastňovacího zájmena. Na to navazovalo tvrzení soudu: „jedná se o vlastnoruční uvedení jména žalobce.“ To by potom v podání muselo být napsáno: „jedná se o vlastnoruční uvedení mého jména", což se tam samozřejmě nenachází. A dál lze přečíst tvrzení: „bylo prokázáno jeho samotným dopisem, že se jedná o pravý podpis žalobce na plné moci, byt' jen s uvedením křestního jména“. Přitom žalobce nikde v přípise neuváděl: „se jedná o můj pravý podpis na plné moci“. Žalobce naopak napsal: „Soudní osoby z podpisu nevyčetly mé jméno, neodpovídala písmena a ani jejich počet, ne jen jejich tvar – takže tuto plnou moc nemohly považovat za mnou vystavenou a vlastnoručně podepsanou (...) Soudní osoby tak věděly, že nejde o mnou vystavenou procesní plnou moc."
Soudce projevil svou libovůli – vybral si z listiny to, co se mu hodilo. Soudce podsouval žalobci, že v návrhu na předběžné opatření přiznal, že jde o jeho podpis, i když opak byl pravdou.
Za pozastavení stojí uznání soudem za vlastnoruční podpis pouhého křestního jména – dočetli jste se o tom v předchozím odstavci.
Za pozornost také stojí soudcovo ignorování sdělení advokáta v písemném vyjádření, že „od září 2003 u něho již Mgr. I. F., která věc žalobce vyřizovala, nepracuje. Ukončila pracovní poměr na základě vlastní žádosti a žalovanému není známo, kde se v současné době zdržuje a kde je zaměstnána.“ Došlo k tomu, když se žalobce začal domáhat kopie plné moci, o které se dozvěděl a kterou on nevystavil a nepodepsal. Snadno se lze dovtípit, že odchod uvedené koncipientky byl důsledkem toho, že vyšel na světlo podvrh, tedy fabrikovaná procesní plná moc, s kterou měla právnička co do činění. Ať byla příčina odchodu koncipientky jakákoliv, něco tento fakt naznačoval. Soudce to ale nevzal na vědomí, nepřihlédl k tomu. A stejně se lze domyslet, co sledoval žalovaný proklamováním své neznalosti.
To všechno nestačilo. Soudce v odůvodnění rozsudku dokonce falšoval vyjádření žalovaného. Advokát v důsledku uvedení chybného příjmení na neprocesní plné moci, kterou žalobce připojil k dopisu s datem 12.4.2002, požádal své koncipientky, aby se s žadatelem spojily, aby „byla vystavena nová plná moc.“ Samosoudce však v odůvodnění rozsudku předstíral, že advokát požádal, „aby mu byla zaslána procesní plná moc". Soudce dal v odůvodnění rozsudku na vědomí, že toto žalovanému uvěřil – takže uvěřil, co sám zafixloval. Došlo tak k nepřípustnému manipulování s tím, co advokát uváděl ve svém písemném vyjádření ze 14.12.2004 – došlo ke zfalšování požadavku nové plné moci na procesní plnou moc. Soudce bezostyšně nakládal s fakty, měnil smysl formulací tak, jak mu vyhovovalo.
Žalobce se obrátil na pražský městský soud, aby mu byla zaslána kopie jeho návrhu na předběžné opatření, ve kterém se údajně uvádí: „se jedná o můj pravý podpis na plné moci“. Buď vyjde najevo, že takový dokument u soudu neexistuje, takže jde ze strany soudce o podfuk, nebo bude doručen podvodně sepsaný návrh na předběžné opatření se soudcovými citáty. Jak se dalo očekávat, soud neměl ani trochu naspěch. Když žalobci konečně byla od soudu doručena očekávaná zásilka, obsahovala návrh na předběžné opatření bez soudcem použité formulace. Žádné vysvětlení, proč není poslána kopie toho podání soudu, které žalobce požadoval. Zda je to proto, že se ve spise nenachází, či byl jiný důvod. Načež žalobce činil patřičné kroky, jejichž výsledkem bylo zjištění, že ve spise se nenachází listina, z níž by pocházely soudcovy citáty. Žalobce usoudil, že buď byl důkaz o falšování soudem použitého žalobního návrhu ze spisu odstraněn, protože byl nápadný jeho nečestný původ, nebo soudce měl v rukou řádné podání, jaké nyní žalovaný v kopii obdržel, a citáty při vytváření písemného vyhotovení rozsudku si vymyslel a křivě interpretoval pasáže pravého návrhu na předběžné opatření. Usouzení, co je větší lumpárna, to nechávám na čtenářích.
To byla jedna stránka věci. Žalobce se však navíc ocitl ve značně komplikované každodenní situaci. Soud určil, že jeho vlastnoručním podpisem je ten na procesní plné moci, což znamenalo, že za jeho vlastnoruční podpis nebyl soudem uznán žalobcem dosud používaný. Protože rozhodnutí soudu je závazné, žalobce se řadu měsíců snažil, aby si vnucený podpis osvojil. To se mu ani po letech nepodařilo. Podle znaleckého posudku (když jej neobstaral soud, učinil to za 7 000,- Kč žalobce, jenže v důsledku přístupu soudce bez užitku) je mezi žalobcovým podpisem a podpisem na podvržené procesní plné moci rozdíl tak výrazný, že si žalobce nedovede falešný podpis osvojit v takové míře, aby ho mohl používat. To má v běžném životě řadu následků. Žalobci nezbývá nic jiného, než před poštovní doručovatelkou tajit, že se při přebírání doporučených zásilek legitimuje občanským průkazem s podpisem, jenž neodpovídá tomu, který za jeho vlastnoruční podpis určil soud; nemůže požádat o vydání nového řidičského průkazu, aby se při silničních kontrolách neprokazoval dokumentem s nepatřičným podpisem. Je celá řada příležitostí, kdy je třeba předložit vlastnoručně podepsaný platný osobní doklad, podepsat se.
Nečekaný problém nastal při urgujícím korespondování s městským soudem. Protože žalobce neuměl podepisovat papírové přípisy, rozhodl se, že při písemných kontaktech s justicí přejde na e-mail. Domníval se, že našel příhodné řešení. Načež obdržel přípis od místopředsedkyně Městského soudu v Praze JUDr. N. J., v němž mu stroze sdělovala, že bez zaručeného elektronického podpisu jsou jeho podání anonymní, pročež nebudou vyřizována. V tomto případě byl soud pohotový, výhrůžku splnil se zpětnou platností.
Žalobce se ohradil proti bránění mu v přístupu k soudu, a uvedl, že jeho podání nebyla anonymní, protože je podepsal pomocí technického prostředku svým pravým jménem a příjmením. A poukázal na to, že to byl Městský soud v Praze, kdo ho dostal do této situace, kdy je mu znemožněno obracet se na soud či na jiné státní orgány, protože mu bylo odňato osobnostní právo na užívání vlastnoručního podpisu dle své volby, takže je šikanován. Ukázalo se, že používání e-mailu ke korespondování se soudy v jeho případě nebylo řešením, protože i žádost o elektronický podpis by bylo třeba vlastnoručně podepsat, což neumí.
Ač se žalobce snažil o osvojení si soudem určeného podpisu, stále se mu jej přes dlouhodobé úsilí nedařilo přijatelně nacvičit. Přitom bez vlastnoručního podpisu se většinou nikde nic nepořídí. Žalobce se dokonce setkal i s takovými problémy, jaké by ho ani ve snu nenapadly.
Nadešlo období příprav prvních přímých voleb prezidenta republiky. Jednoho dne se žalobce nachomýtl k hloučku, kde lidé podepisovali petiční archy k podpoře prezidentského kandidáta. Protože právě ten mu byl blízký, žalobce se zastavil, aby se připojil. Jenže se dozvěděl, že nestačí uvést jméno a příjmení s dalšími údaji, ale je nutné se také vlastnoručně podepsat. Načež musel uznat, že tři křížky by se na petičním archu prezidentského kandidáta zrovna nevyjímaly. Takže byl zklamaný, že nemůže projevit svou vůli k podpoře prezidentského kandidáta.
Když se pak přiblížily volební dny, z místního rozhlasu opakovaně zněly informace týkající se voleb. Žalobce upoutalo, že bude třeba se volební komisi legitimovat platným osobním dokladem. Byl si vědom, že tím není jeho občanský průkaz, protože je bez soudem určeného podpisu. Takže žalobce nemohl uplatnit své právo při volbě prezidenta republiky, posléze nemohl ani volit poslance do naší Poslanecké sněmovny a do Evropského parlamentu. Neměl to svědomí, aby ignoroval existenci soudního rozhodnutí s určením mu podpisu na procesní plné moci za jeho vlastnoruční podpis. Ten je pro něj přes všechnu snahu nenapodobitelný, není schopen se podepsat dostatečně věrně. Netroufl si podsunout při volbách občanský průkaz s neodpovídajícím podpisem. Nemožnost uplatnit své volební právo se ho velice dotýkala, obráželo se to na jeho psychice, na zdravotním stavu.
Čas plynul, žalobce však požadovanou kopii podání, z něhož soudce citoval, neobdržel a ani nebyl informován v případě, že takový návrh ve spise neexistuje. Po stížnostech obdržel kopii návrhu na předběžné opatření, kde se však soudcem uváděné formulace nenacházely, šlo o kopii jeho pravého návrhu. Žalobce proto činil kroky, jejichž výsledkem bylo zjištění, že listina, z níž by pocházely soudcovy citace, se ve spise nenachází. Což znamená, že buďto byl soudem zfalšovaný podvrh ze spisu odstraněn, nebo soudce křivě interpretoval pravý návrh na předběžné opatření. Co je větší lumpárna, toto posouzení je ponecháno na čtenářích.
A tak je žalobce roky zbaven lidského práva na vlastnoruční podpis podle své vůle, žije ve stresu při používání osobních dokumentů s podpisem, jenž neodpovídá tomu, jak určil soud. A protože podepisování se „postaru" je v jeho případě protiprávním jednáním, přičemž soudem mu byl vnucen podpis, jímž se podepsat nedovede, zbývá žalobci toto: podepisovat se třemi křížky, nebo otiskovat začerněný palec. Přátelé k tomu říkají: „To je paradox: novinář, publicista, scénárista a spisovatel je zásluhou soudu nucen používat symboly používané negramotným člověkem."
I takto se projevuje spravedlnost (vyvstává otázka, co k tomu soudce motivuje). Je až k nevíře, že se může něco takového bez následků dít. Občan se stane obětí justiční zvůle a nemá zastání. Protože s pravomocným rozsudkem se nedá nic dělat, mělo by nastoupit finanční zadostiučinění. Bez toho, že by se o ně musel občan doprošovat, mělo by jít o povinnost státu.
Poskytuji k porovnání dva podpisy. Bylo by spravedlivým procesem, kdyby soud určil za vlastnoruční podpis žalobce ten vpravo a neuznal za něj podpis vlevo?
