Ruský medvěd v Gruzii

Blíží se výročí pro náš národ až příliš bolestivé a neměla jsem v úmyslu přidávat další slova k tomu, co bude ještě napsáno. Ani nyní nechci setrvávat u vzpomínek na okupaci Československa sovětskou armádou. Když jsem jako dítě viděla vojáky střílející z tanků, vnímala jsem je jako ne-lidi. Když jsem nedávno tento traumatický zážitek připomněla, moje expresivní vyjádření reflektující dávný dětský strach, bylo zde interpretováno jako rasismus. Přesto se k tématu medvěda vracím.

Dnes ráno jsem dostala tento e-mail:

"Vážená paní, je s podivem, že někdo takových názorů, jaké prezentujete Vy, může vyučovat na kterékoliv české univerzitě. Ve svém článku Ruský medvěd řve jste uvedla mimo jiné: Právě předposranost tisíců lidí umožnila darebákům, aby tak dlouho drželi v rukou moc.  Moje otázka zní: a kdo je ten darebák? Není to náhodou amer. adminsitrativa konkr. Bush ml., který pod falešnou záminkou vede válku v Iráku a v Afghánistánu? Kdo je dnes největší hrozba míru? Jasně USA a Izrael. Koho je třeba se bát - Ruska? Ano - pokud jej napadnete - toho ať se bojí každý potenciální agresor. Celý Váš článek je s prominutím snůška blábolů zakomplexované učitelky." 

Tento nepodepsaný dopis rozhořčeného čtenáře ukazuje jeden z postojů české veřejnosti čtyřicet let po okupaci našeho území. Agresor je vnímán jako kamarád, zatímco například Izrael má být hrozbou světovému míru. Je mi líto, že je náš národ nepoučitelný, a lituji i toho čtenáře. Nebudu jej zde ironizovat, možná je příliš mladý a dějiny ani nezná, možná je  z rodiny těch, kteří ze sovětské okupace měli prospěch. Možná je starší a přímý prospěch měl sám, nevím, je to vlastně jedno. Nějaké důvody ke svým názorům má, stejně jako řada dalších proruských a protiamerických aktivistů a odpůrců Izraele například z iniciativy NE základnám.

Nyní očekávám, že opět budu obviňována z nenávisti ke všemu ruskému. I když se tomu ze strany demagogů nevyhnu, musím se ohradit. Tak tedy: Rusové jsou samozřejmě národ jako jiné národy, dali světu ohromné vědecké a kulturní bohatství a nikdy bych nezpochybňovala jejich lidskou hodnotu. Dostojevského považuji za bezkonkurenčně nejlepšího spisovatele všech dob. Tolstého jsem četla několikrát a stále se k němu vracím. Připomínám, že tyto autory čtu v originále, stejně jako Čechova a ruské básníky. Navštívila jsem opakovaně jak Rusko, tak Gruzii. Obou těch národů si vážím. Tak mi laskavě nepředhazujte nenávist k Rusům.  Nicméně je zde fenomén Ruska, dříve Sovětského svazu, fenomén prapodivné nestabilní velmoci a nepřiměřenými ambicemi a riziky permanentní krize. 

Útok na Jižní Osetii, která je oficiálně součástí Gruzie, znovu potvrdil, že Putin nepřestal být imperátorem po vzoru starých ruských vůdců, že nikoli obyčejní Rusové, ale ruské politické špičky, ten konglomerát bývalých agentů KGB, generálů a zbohatlíků, je hrozbou alespoň pro slabší sousedy této říše. Nebojím se nějaké třetí světové války, ani se nebojím nové studené války, na členy NATO, k nimž naštěstí patříme i my, ruský medvěd nezaútočí, nanejvýš občas s pomrkáváním sáhne na kohoutek ropovodu. Ale na sousední zemi, ještě nedávno svoji gubernii, zaútočí ruský medvěd bez váhání kdykoli a se sobě vlastní brutalitou. Poté, co se Gruzie, byť dosti drastickými prostředky, které lze jen těžko hodnotit bez pochopení politické a  společenské situace na Kavkaze, pokusila vojensky potlačit separatisty v Jižní Osetii, vstoupila na její území cizí armáda.

Jižní Osetie formálně patří ke Gruzii, ale od války na začátku devadesátých let byla prakticky nezávislá, i když ji neoficiálně uznalo jen Rusko. Když se gruzínská armáda snažila dobýt hlavní město oblasti Cchinvali ovládané separatisty, začalo být jasné, že ruské vedení čichá svoji příležitost. Vždyť i Gruzie byla jednou ze svazových republik a nyní si drze dovoluje hledět k západu. V SSSR existovala doktrína o omezené suverenitě sovětských satelitů, tu ruské vedení mlčky uplatňuje stále. Vojenská pomoc Ruska Osetii není nikterak nezištná podpora domácích vlastenců, jde o záminku k rekonquistě bývalé kolonie.  Takže vážený rozhořčený čtenáři: Napadla snad Gruzie Rusko? 

Násilné potlačování separatistických bojůvek je vždy diskutabilní, vždy bude kritizováno a stavěno na pranýř. Zejména levicoví intelektuálové často obhajují separatistické (často bezohledné a teroristickými prostředky podporované) zápasy a interpretují je jako národní boj za svobodu. Izrael by mohl vyprávět. Paradoxní ovšem je, že oddělení Kosova od Srbska nebylo těmito zastánci bojovníků za sebeurčení vnímáno nikterak pozitivně. Výkřiky o vojenském zásahu se to na alternativní scéně jen hemžilo. Pravda je, že nikdo nezná univerzální recept na řešení separatistických nároků a ani neexistuje nějaké obecné a všude uplatnitelné ideální řešení. Střetává se zde uznávané právo na sebeurčení národa s právem státu na nedělitelnost svých hranic a na zajištění bezpečnosti. Vždy bude třeba pečlivě vážit velké množství faktorů a zodpovědně hledat nejlepší řešení. Nicméně vojenský zásah ze SOUSEDNÍ země je vždy pokládán přinejmenším za nestandartní.  

Stejně jako v případě okupace Československa, používá ruská propaganda svébytný newspeak. Před čtyřiceti lety se hovořilo o "bratrské pomoci", dnes se mluví o "humanitární pomoci". Agentura Interfax citovala z prohlášení ruského ministerstva obrany, podle něhož armáda do oblasti vyslala posily pro tamější ruské mírové jednotky, ty následně vstoupily do Cchinvali. Gruzínský prezident Michail Saakašvili ale nezstřeně označil zásah Ruska za vojenskou invazi. Zároveň oznámil, že gruzínské síly sestřelily dvě ruské stíhačky, které narušily vzdušný prostor. "Sto padesát ruských tanků, obrněných transportérů a dalších vozidel proniklo na území Jižní Osetie," oznámil na tiskové konferenci prezident Saakašvili. "Jde o jasný vpád na cizí území. V našem teritoriu se za bílého dne pohybují ruské tanky a stíhačky." V televizi CNN řekl dále: "Rusko s námi vede válku na našem vlastním území."  Podle posledních zpráv ruské síly již útočí i mimo území samotné Jižní Osetie a bombardují přístav Poti.

Situace na Kavkaze je odlišná od situace v jiných regionech, komplikované dějiny plné bolestných střetů a násilí, v posledních letech vyhrocené náboženské rozdíly, opakované intervence velmocí, to vše ztěžuje možnost, aby tamější lidé řešili své konflikty umírněně. Ze střední Evropy je obtížné hodnotit jednotlivé akce, ať vojenské či politické. Nicméně jedna věc je patrná a bohužel i povědomá: ruské vedení  nepřipustí, aby si kavkazské národy své problémy vyřešily bez intervencí velkého medvěda. Brutalita ruských zásahů si pak nikterak nezadá s brutalitou místních válek, je však brutalitou mocného vůči slabšímu a neomluvitelným zásahem zvenčí.

Foto Reuters:  

Perex: Ruské letadlo útočí na gruzínské pozice nedaleko metropole Jižní Osetie

V textu: Obyvatel vesnice zdraví projíždějící gruzínské jednotky poblíž města Cchinvali.

Souvisejícící článek: Ruský medvěd řve, poděláme se?