No řekněte, nebylo dřív líp? Pivo stálo dvě padesát a jaký to bylo poctivý český pivo! A ty buřty, pamatujete na buřty za socíku? Poctivý prasečí maso! A každý měl práci a byt a auto... Co se svobodou, když nemám peníze? K čemu je mi demokracie?
Seržant US Army Justin Maples spí na džípu po osvobození Plzně v květnu 1945
Kdyby někdo tohle velebení zlatého věku zveršoval, mohli bychom mít novou státní hymnu. Neboť naše lidi nepálí ani tak otázka, kde je náš domov, ale kde dostat laciněji tlačenku. Ona vůbec ta láce je důležitá. A laciná je i ta zdejší svoboda a demokracie. A jako vše, co je zdarma, nepožívají svoboda a demokracie téměř žádné vážnosti.
Kdysi dávno se za svobodu a demokracii bojovalo a umíralo, byly to statky tuze drahé. V těchto krásných květnových dnech si připomínáme jeden z mnoha zápasů za svobodu a demokracii v naší vlasti. Nechci v kratičkém sloupku řešit, kdy by bylo vlastně nejlepší svobodu oslavovat, zda 5., nebo 8., či 9. května, ani se nechci zamýšlet nad tím, proč naši zemi neosvobodila americká armáda celou, když už zde byla a byla ochotná i schopná rázně ukončit boje a zbytečné umírání. To nechť posoudí historikové a ostatně o tom víme své. Moje město osvobodili Američané a vždy jsme to věděli, jinde nechť si slaví kdo chce co chce, koho chce a kdy chce.
Ale co se to stalo za těch několik málo let? Tak nějak jsme se dožili doby, kdy je svoboda lacinější než pivo a demokracii nechtějí mnozí už ani zdarma. Evropa, kam jsme tolik toužili opět vstoupit, je pro ně najednou něčím jako spiknutím čertů, Američané jsou opět tím zlým Strýčkem Samem z komunistických plakátů a demokracie stejně jako pravda a láska začínají být považovány za sprostá slova. Neboť pivo, tlačenka a buřty, tak drahé srdci českého vlastence, jsou drahé. Nikdo totiž některým brblajícím mamánkům nevysvětlil, že svoboda laciná nikdy nebyla, není a nebude. A nemusíme-li dnes za ni platit krví, buďme rádi, že více platíme jenom za dražší elektřinu, vodu, benzín, za buřty a za pivečko.
Laciná svoboda nemá pro některé našince žádnou cenu a leckdo by se jí rád vzdal, jen kdyby se vrátily jistoty a bůčkové slasti socíku. Pro někoho se ty jistoty a slasti konaly dokonce ještě dříve, za německého Protektorátu. Nebo za Rakouska... Pořádek tehdá byl, mravnost, jistoty a žádná demogracíje, že jo!
Kdyby to slyšeli ti, kteří za svobodu trpěli a umírali, co by asi říkali tomuhle kňourání nad hrůzami demokracie, nad bídou svobody a nad strašlivým hladomorem na českých sídlištích? Ta pověstná „blbá nálada“ je mimo jiných průšvihů také následek toho, že i v roce 1989 přišla svoboda bez boje a bez obětí. Spadla tak nějak jako meteor z nebes a mnozí si s ní nevěděli rady. Spadla nečekaně a byla jaksi moc horká, taková neskladná a plná zklamání z toho, že lidé nejsou najednou ze dne na den andělé, že nepadají z oblaků peníze a že lotři byli první, kdo se otřepali a začali si opět pakovat torničky. Kdo si myslel, že cinkání klíči je totéž jako zvonění na kouzelný zvoneček, který přivolá Rumburaka povinného splnit každé přání, byl zklamaný. Každý si totiž sliboval něco jiného a mnohá ta přání si dokonce protiřečila. Někdo toužil po svobodě slova, pohybu a vzdělání, jiný chtěl svobodu a právo vlastnit vilu a BMW. Mnohým se očekávání splnila, ale na mnohé se nedostalo. Život prostě není pohádka a nikdo nikdy nerozhodl, že má být férový. Množství vil a BMW je ostatně omezené.
Přibývá lidí, pro které je svoboda něčím neuchopitelným, nepodstatným a nakonec i bezcenným. Nechápou, proč například Ukrajinci po léta deptaní východním uzurpátorem touží po nezávislosti. Nechápou, že ani ta svoboda nadávat u monitoru i na náměstích na poměry a na drahotu nebyla vždy samozřejmostí. Pro mnohé je svoboda a volnost jen takovým lehounkým zazvoněním ve vánku, něčím, pro co ani není třeba koupit stříbrný zvoneček. Vítr odnesl cinkání klíčů i hezká slova a svoboda i demokracie omrzely jako okoukaná hračka pár dní po Vánocích. A již mnozí hledí opět po jiné hračce, po nějaké zábavě, po iluzi štěstí. A honem chválí nějakého právě se vynořivšího Rumburaka a pak i dají hlasy někomu, kdo jim vesele omalovanou hračku a iluzi ničím nezkaleného malého pokakaného štěstíčka slíbí.
Leckdo, kdo pro svobodu jenom zvonil klíči a nebojoval za ni s puškou v blátě a krvi fronty či na barikádě, po pár letech už ani neví, co si má se svobodou počít, a hledí ji odhodit. Nezasloužil si ji, chce raději jistotu desetinásobku a laciné buřty. Je docela možné, že éra vyzvoněné svobody pomalu končí a že se blíží doba, která nás nebo naše děti opět naučí svobody a demokracie si vážit. A bude to pravděpodobně velice bolestná a velice drahá lekce.
------
