Alexandr Meň, světlo v temnotách smutné Rusi

Před třiceti dvěma lety 9. září 1990 byl zabit Otec Alexandr Vladimirovič Meň. Zatímco u nás je znám především v určitých kruzích duchovních a věřících, v Rusku je některými lidmi považován za svatého.

Vždy, když podléhám hněvu vůči arogantní ruské politice a všeobecně rozšířenému křupanství ruských zbohatlíků, postkomunistických papalášů, stalinských nostalgiků, vysokému kléru zkorumpovaného pravoslaví a neofašistů, snažím se vyvolat v mysli jasné obrazy té lepší Rusi.

V Rusku žili a žijí vynikající spisovatelé, troufám si říci, že žádný národ na světě nedal lidstvu tak všestranné romanopisce, jsou zde prvotřídní filmaři, divadelníci, muzikanti, vědci, jsou zde též ruští bojovníci za lidskou svobodu, lidé, jejichž nasazení a občanská odvaha bere dech. Rusku je těžké porozumět, snad proto má nadšené obdivovatele i zaryté nepřátele, pro západního člověka je obtížné pochopit, že Rusko je na jedné straně Ivan Hrozný, Stalin, Brežněv, Kirill a Putin, na druhé straně  Michail Lomonosov, Gogol, Lermontov, Mendělejev, Tolstoj, Čechov, Bulgakov, Isaak Babel, Boris Pasternak, Ivan Alexejevič Bunin, Vladimir Nabokov, Ilja Erenburg, Marina Cvětajevová, Čingiz Ajtmatov, Bulat Okudžava, Vladimir Vysockij (mnozí z nich ovšem nebyli Rusové), „osm statečných“ z roku 1968 a řada dalších ruských a v Rusku působících osobností včetně Otce Alexandra Meně.

Tyto dvě řady odlišných představitelů Rusi jsou krátké, příliš stručné, nicméně ta světlá strana je zapsána na věčnosti. Na zlé lidi je lépe zapomenout, jak ostatně činí i pravoslavná liturgie. Těch jasných tváří má Rusko hodně, jejich jména zapomenuta nebudou.

Ruská pravoslavná církev byla a zůstala rozpolcená. Zatímco v jejích nejvyšších patrech ční odpudivé postavy spojené se světským mamonem, mocí a udavačskou minulostí v KGB, dějiny ruské církve odpradávn a provází i skrytá či zjevnější duchovní opozice. A tato opozice má též své směry, své rozličné ideové základy.

Dokonce i v dobách komunistického útlaku měl pravoslavný disent nejméně dvě polohy: na je d né straně vzdorovalo komunistickému vražednému ateismu konzervativní, až fundamentalistické křídlo, které se vymezilo proti údajně nemravnému, požívačnému, zdegenerovanému a kacířskému Západu, proti ekumenickým projevům některých ruských křesťanů. Tato konzervativní církev nyní reprezentuje restaurační snahy v postsovětském Rusku. Tradicionalistické skupiny pravoslavných Rusů nadšeně přebíraly z předsovětské, carské éry negativní dědictví nesnášenlivosti, například odpor k římskokatolické církvi i protestantismu, k západní liberální demokracii, kterou ztotožnily se satanem, nostalgii po samoděržaví a mnohdy i antisemitismus, který spojují s výsostnými duchovními tradicemi dávného a nyní nekriticky idealizovaného Ruska.

Otevřenější, reformistické a ekumenické křídlo ruského pravoslavného disentu představuje mezi jinými duchovní, teolog, filozof, biblista a literát, jeden ze zakladatelů Ruské biblické společnosti, Alexandr Vadimirovič Meň. Tento pravoslavný intelektuál představoval křesťanské křídlo schopné a ochotné spolupracovat s kulturním disentem a uznávající západní demokracii a svobody. Život tohoto duchovního je vměstnán do nejtemnější éry bolševické diktatury. Nikdy se nemohl a ani nechtěl zapojit do mašinérie moci. Polem jeho působení byly malé skupiny věřících, jeho skromnost, píle a charisma přinášely sílu často jen jednotlivcům. Až těsně před smrtí, když za Gorbačova nastalo politické uvolnění, mu byla svěřena vlastní farnost a Alexandr Meň mohl vystupovat v médiích.

Velmi rychle si našel své publikum, jeho ekumenická otevřenost vůči západnímu křesťanství, jeho tolerance, humanismus, blízkost lidem, rozhled a vysoká vzdělanost imponovaly. Není divu, že zároveň vzbuzoval nenávist. Nenáviděli jej kágébáci, bolševičtí bafuňáři, pro než víra v Boha a její šíření vždy znamenaly hrdelní zločin, nenáviděli jej milovníci starých pořádků.

Ale smutnější je, že stejně fanaticky Alexandra Meně nenáviděli mnozí křesťané. Mezičlánkem mezi přeživším sovětským aparátem a postsovětským pravoslavným klérem napojeným na Putinovu moc jsou v Rusku skupiny blízké novým formám fašismu, nacionalističtí šovinisté, násilničtí chuligáni, obdivovatelé vražedných diktatur. Část této postmoderní ruské sebranky zasahuje i do oficiálních struktur pravoslaví. Známe obrázky ruských popů ověšených kříži, kteří se cvičí ve střelbě z pistolí. Méně spektakulární spojení církevní vrchnosti s arogantním násilím představuje například fakt, o kterém svědčí Petr Příhoda, že jistý pravoslavný zpovědník odmítl udělit rozhřešení věřícímu, který projevil úctu Otci Meňovi. Patří sem i občasné zdůrazňování faktu, že maminka Otce Meně byla židovského původu.

Sám Alexandr Meň připomíná mnohé mučednické postavy ruské hagiografie. Svůj naplněný život završil jako martyr . Otec Meň byl 9. září 1990 na lesní cestě ze svého domova v obci Semchoz k vlakovému nástupišti, odkud chtěl jet do Novoj Děrevni sloužit mši, napaden a zabit několika ranami sekery. Jak je v Rusku běžné, jeho vrahové nebyli nikdy dopadeni. Meňův pohřeb se podle ortodoxního kalendáře připomíná na den Stětí Jana Křtitele. Po Meňově mučednické smrti některé významné farnosti vyzývaly věřící, aby následovali jeho příklad v pevnosti víry.

Meňovy knihy začaly vycházet konečně i v Rusku a v rozhlase byly vysílány jeho proslovy a kázání. Přestože Meňova mučednická smrt vyvolává silné emoce a sympatie, které ústí až do žádostí o kanonizaci, konzervativní křídlo ruské pravoslavné církve nadále odsuzuje jeho „modernismus“ a ekumenické snahy. Ruská pravoslavná církev stejně jako celá ruská společnost je rozdělená. Na jedné straně je viditelná okázalá nádhera, bohatství a moc, arogance diktátora Putina a jeho přítele, kágébáckého, pohádkově bohatého patriarchy Kirilla, na druhé straně je téměř neviditelná skrytá a neokázalá, laskavá a obětavá duchovní moc toho skutečně svatého Ruska.

Prameny:

Hamant, Yves. Alexandr Meň, Kristův svědek pro dnešní Rusko. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003

Meň, Alexandr. Rozbít led. Triáda, Praha 2004

Příhoda, Petr. Imitatio Christi dnes: Alexandr Meň.

-