Viva la Revolución? (čtení na pokračování 6)

33 Šedivé jaro pominulo. Vilku v Ládví u Prahy obklopila zeleň, stromy a keře kvetly a voněly. I lidé jako by roztáli. Che pozoroval téměř třicetiletou tmavovlasou Tanju a přemýšlel nad tím, nakolik se podílí na vymizení jeho depresí.

Z natáčení dokumentu ke knize. E. Tvrdá a TobiMiluše Pagáč

Poznal ji při své první návštěvě Evropy, v Berlíně před šesti lety. Za rok poté se objevila jako tajná agentka na Kubě. Narodila se v Argentině německým emigrantům. Matka Židovka, otec byl členem Komunistické strany Argentiny. Atraktivní původ. Rodina se v padesátých letech přestěhovala zpátky do Německa. A tam Tanja při jeho státní návštěvě potkala Che.

Pousmál se. Věděl, že se do něj zamilovala. Nelíbila se mu, ale bylo příjemné mít v záloze ženu, která k němu vysílala obdivné pohledy a se vším, co udělal a řekl, souhlasila. Stále se mu snažila přiblížit. On jí  ale nic nehodlal ulehčovat.

Teď přijela do Prahy. Vybral si ji do týmu pro novou tajnou operaci.

Nikdy se na něj nemračila, byla s ním šťastná a odlesk jejího štěstí padal i na něj. Stínů mezi nimi ale bylo hodně. Jeho žena, jeho děti, její snoubenec, kterého musel poslat pryč z Prahy, aby mohla přijet. Přítel, který netušil, kde právě teď jeho snoubenka, tajná agentka Tanja, je. Aleida o Tanji věděla a s obličejem znetvořeným žárlivým hněvem mu ji při své nedávné návštěvě v Praze vyčetla.

Che se cítil ve společnosti tmavovlasé tajné agentky dobře. Žádné výčitky, žádná minulost, žádné závazky. Jen čistá radost z blízkosti oddaného tvora. Byla v citech věrná jako dobře vycvičený pes.

Věděl, že zamilovaná žena může být nebezpečná. Pro novou tajnou operaci ale byla ideální typ.

34

Na plátně se objevil Fidel Castro. Všichni v kině vstali, začali tleskat a skandovat: „Viva la Revolución!“

Fidel zmizel, diváci usedli a zmlkli. Hltali očima politický úvodník o práci revoluční vlády.

Vyděšený Viktor nestačil zareagovat. Slovům ve filmu nerozuměl, rozuměl jen tónu řeči – nadšenému, oslavnému, radostnému.

Fidel Castro se znovu objevil na plátně. Kino znovu povstalo, znovu se roztleskalo, znovu skandovalo.

Viktor se nesměle a velmi opatrně připojil.

Politický úvodník skončil.

Atmosféra se zklidnila. Děti začaly žvatlat, dospělí kouřit.

Viktor se znovu vyděsil.

Co budou dělat s nedopalky?

Na plátně se pohybovaly filmové postavy a Kubánci bezstarostně odhazovali nedopalky do prostoru dřevěné budovy. Dopadaly na záda, na klíny, na podlahu.

Chtěl vyskočit a vysvětlit, co všechno se může stát.

Cukl pravým ramenem. Na zádech mu přistál nedopalek. Neklidně poposedl. Rozhlédl se kolem sebe. Kubánci zaujatě sledovali plátno, smáli se, plakali, mračili se a kouřili. Připadal si jediný dospělý mezi dětmi.

Osahal si místo, kam dopadl nedopalek. Jedna z jeho reprezentačních košil byla vyzdobena propálenou dírou.

Vytáhl si zápisník a soustředil se na děj filmu.

Celuloidové sny se v Nicaru promítaly denně. Stejný film dvakrát. Viktor každý den spěchal ze šachty na ubytovnu, vypudil krůtu z koupelny, omyl ze sebe celodenní prach, převlékl se do něčeho čistšího (reprezentační košile hned první den ztratily zářivou bělost a splynuly barevně s prostředím) a pak se vydal pěšky do kina. Po prvním představení končil v místní cafeteríi, tam chvíli holdoval kávě, džusu a cigaretám. Pak se vydával na další představení.

 Dřevěná budova kina se stala jeho večerní školou španělštiny.