Muži (Třešňovou alejí - úryvek)

Kdy vstoupil do Edeltraudina života mužský svět? Nepamatovala si. Bývala obklopena ženami a dětmi, muži bývali většinou pryč – na poli, v sadě, ve stodole, v hospodě. Matka, kdysi ještě babička, služebné, mladší sourozenci, vyhřátá kuchyň s ranními, poledními a večerními vůněmi. To byl domov. Muži v jejím dětském světě začali hrát vážnější roli až v okamžiku, kdy zmizeli.

Hřbitov v Třebomi.Miluše Pagáč

Jednoho dne se v kuchyni na zdi objevila fotografie otce ve vojenské uniformě. Několik dní nato matka, jindy klidná, uzavřená a málomluvná, hystericky lkala na otcově hrudi a říkala nepochopitelné věty. Proč by měla skočit do studny? Proč by měla umřít strachem? Proč by měli být všichni zatraceni? Edeltraud cítila, že se děje něco nepatřičného, ale nevěděla, co to je. Otcova fotografie. Otcova uniforma. Kam odešel? Proč zmizel? Bylo jí deset let, když otce povolali do armády. Měla už něco pochopit? Šel bojovat za vlast. Nebyl s nimi, jako předtím, jenže teď po něm zbylo prázdno, trpké, zlé a nepochopitelné. Denně hleděl z fotografie na zdi a připomínal se tak vážně, až Edeltraud mrazilo. Ve škole se mluvilo o cti, odvaze a statečnosti, o německém člověku a o lepším světě, za který němečtí muži bojují.

Zatímco Edeltraud poslouchala ve škole slova o krásné budoucnosti německého národa, studoval její otec v Braunschweigu instruktážní filmy o parašutismu. Sovětští výsadkáři se v nich plazili po křídlech dvojplošníků a po břiše hladce sklouzávali dolů. Byl připravován na nejmodernější způsob vedení války. Kde měl bojovat, netušil. Navlékal si zvláštní vatovanou uniformu, gumové boty a přilbu, jež měly ztlumit pády. O seskoku se nedalo mluvit, protože padáky byly neovladatelné, místo dopadu neodhadnutelné a strach nesmírný. Snažil se nemyslet na Třebom, statek a rodinu. V takových chvílích se ho totiž zmocňovalo šílenství. Aby mu unikl, přivolával boha. Jak by se podivil, kdyby před rokem sám sebe viděl v této chvíli! Bohabojný křesťan plazící se po kolenou a žebronící o milost. Když je člověku zle, je bůh náhle tak blízko… Už nikdy svou ženu neuhodím. Už nikdy jí nevyčtu dcery, které porodila. Nebudu utíkat z domu. Budu dýchat klid domova a do smrti budu denně děkovat za to, že mi bylo umožněno dožít se stáří.  Jenže všechno bylo jinak. Každý skok z letadla byl hazardem. Přežiješ, či nepřežiješ? Nikdo se ale neptal, jestli chceš tuhle hru hrát. Hop, pokus o rozevření padáku a děj se vůle boží.

Edeltraud dál sedávala na schodech před statkem a hladívala kamenickou značku. Už si nehrála s panenkami. Četla knihy, psala úkoly a často seděla jako bez duše, ale právě tehdy se svou duší byla nejvíce. Bloudila školním učivem, snažila se vymotat z labyrintu podivných slov a gest, ale neuspěla. Učila se poučky o vůdci, národu a jeho velikosti, poslouchala po večerech v kuchyni rádio a dál nechápala otcův pohled  z fotografie, tak neosobní a chladný, a matčiny vzdechy. Už neplakala. Jen vzdychala. Jako by byla šťastnější…

Koncem dubna tisíc devět set čtyřicet jedna se otec se svou jednotkou náhle, bez předchozího upozornění, přesunul do Řecka. Přestal psát domů. Cvičení, napětí, dusno.

Edeltraudina matka zahájila práce na polích. Příroda necítila válku. Pupeny v sadu klidně rašily, ozim se zelenal a pole voněla, jako by dál měla hospodáře. Edeltraud přestala být šetřena. Klavír a učitelka hudby zůstaly jen snem její matky. Na poli bylo třeba každé ruky. I té nejmenší a nejslabší. Ranní vstávání, obstarání drůbeže a dobytka, pak škola a znovu hospodářství.

19. května 1941 Edeltraudin otec hleděl překvapeně na jakési zvětšené fotografie a mapy, kde měl být spolu s ostatními vysazen. Hangár byl přeplněn, vzduch se nedalo dýchat, vojáci unavení, bez zájmu. Na mapách byla zakreslena jakási místa, kam měli seskočit, ale oni je ani nestudovali. Věděli, že je někde vyhodí z letadla a pak prostě budou padat. Neměli šanci s primitivní výzbrojí cokoliv ovlivnit. Nejméně místo dopadu. Navíc- akce, nebo jen cvičení? To nikdo nedokázal odhadnout. Když v noci odstartovali, noc byla jasná, hvězdy na nebi zářily, letadlo drželo kurs na Krétu. A neletělo samo. Z Řecka startovalo jedno letadlo za druhým, protože bájná Kréta měla být dobyta.

Edeltraud tu noc spala klidně. Ve vzduchu už bylo léto. Teplejší noci, příjemnější ranní vstávání, vůně květin. Na zahradě pučely pivoňky, Boží tělo bylo blízko a s ním léto s čerstvou trávou a první třešně a … Edeltraud spala klidně.

Její otec dostal rozkaz k seskoku. Venku se rozednívalo. Nad ním jasně modrá obloha, pod ním kvetoucí Kréta, kolem něj jedenáct jeho druhů a kontejnery se zbraněmi. Všude kolem další letadla, za nimiž se rojily skupinky podobné té jeho. Padali tiše k zemi a netušili, co je čeká.

Plán operace přesně znali i protivníci. Na padající vojáky čekaly stovky hlavní kulometů. Před kulkami nebylo úniku. Padáky s mrtvými i živými klesaly k zemi. Mrtvé postavy měly sklopenou hlavu a ruce bezvládně spuštěné kolem těla. Zranění sebou cukali, živí chtěli nějak uniknout, ale nebylo jak. Edeltraudin otec dopadl na zalesněnou stráň nezraněn. Z kopců a strání slyšel střelbu. Terénem postupovaly novozélandské jednotky a střílely všechny výsadkáře, na které narazili. Živé, raněné, zaklíněné do řemenů. Bez milosti. Bez ohledů.

K zemi se snášely další desítky padáků s bezvládnými těly. Jejich látka se trhala pod náporem palby, ale Edeltraud spala té noci klidně.

Na druhý den Edeltraud vstala časně ráno. Dobytek bučel, slepice kdákaly a husy se snažily překřičet všechny. Edeltraud obešla svá ranní zastavení, napojila a nakrmila zvířata a umyla se u studny. Matka to neviděla ráda, chtěla, aby se Edeltraud myla v domě, ale Edeltraud byla líná po sobě uklízet. Nikomu nevadilo, když nacákala na dvoře, v domě by musela setřít podlahu, naleštit skříňku a vynést lavor se špinavou vodou. Venku stačilo umýt se, chrstnout vodu z lavoru na hnojiště, lavor opláchnout a hotovo. Proto se v létě myla radši venku. Nevěděla, že ji matka každé ráno pozoruje z kuchyně, svírá rty a roní vnitřní slzy nad ztrátou civilizace. Chtěla mít z Edeltraud jemnou vychovanou dívku. Teď však více než o Edeltraud dbala o dobytek, pole, zahradu, děvečky a pacholky. Vlastní děti nechávala napospas osudu. Musely se nějak protlouct. Edeltraud utíkaly zásadní roky, ale její matka boj za lepší život vzdala. Místo vzdělané dcery měla poloděvečku, která se každé ráno ráchá u studny, aby ze sebe smyla pach dobytka. Jak asi vypadala výuka ve škole, když před začátkem vyučování měla Edeltraud za sebou několik hodin perné práce v hospodářství? Nedělala si iluze. Ještě před několika měsíci doufala, že válka brzy skončí, muž se vrátí domů a všechno vpluje znovu do starých kolejí. Teď jí bylo jasné, že změna, která nastala, je definitivní. Edeltraud zhrubla, muž nepíše, ona sama je k smrti unavená a skeptická. Někde ve hvězdách je psáno, že všechno je lež.

Zatímco se Edeltraud myla u studny v Třebomi, jejímu otci se podařilo ukrýt mezi hustými větvemi keřů a stromů. Zoufale sám na daleké Krétě sledoval rojnici Novozélanďanů, kteří postupovali krajinou a bez soucitu masakrovali vše, co se hnulo. Výstřely padaly jeden za druhým, ve vzduchu byl cítit pach krve. Ještě dlouho poté, co rojnice zmizela, se neodvažoval ani pohnout. Stál v keřích a snažil se nedívat na mrtvoly ležící na zemi, visící v padácích na stromech, zaklíněné v keřích. Všude, kam stočil oči, byla mrtvá těla. Hleděl proto k nebi a několikrát se přistihl, že se úpěnlivě modlí. Po hodinách ticha sebral odvahu a opatrně se vyplížil z keřů, které mu poskytly záchranu. Tiše přebíhal mezi keři a stromy a přeskakoval mrtvá těla.

Většinu mrtvých poznával, byli z jeho roty.

Slunce stoupalo k poledni a oteplovalo se. Zdálo se mu, že takové horko ještě nikdy nezažil. Měl žízeň a srdce mu bušilo jako splašené. Narazil na kontejner se zbraněmi a zásobami. Zaradoval se. Vzápětí zaznamenal vpravo od sebe nepatrný pohyb. Sáhl po zbrani, ale uvědomil si, že nesmí na sebe upozornit střelbou. Než vytáhl nůž, objevili se před ním tři příslušníci jeho roty. Nejprve naprázdno polkl a pak se rozplakal.

Objali se, otevřeli kontejner, vybrali zbraně a zásoby a vydali se směrem, který jim večer určili. Asi po dvou hodinách se k nim přidala skupina osmi mužů. Ze sto dvaceti šesti jich víc nepřežilo.

Dvanáctičlenná skupina postupovala k letišti v Maleme. K večeru se zdálo, že budou brzy u cíle. Když se ozvala střelba, zpanikařili. Dva muži padli hned, ostatní se dali na útěk. Utekli však jenom čtyři. Ostatní byli pochytáni a ubiti klacky a rýči. Vesničané bránili Krétu před Němci. Opravdově a brutálně.

Edeltraudin otec z místa střetu uprchl. Nadosmrti mu ale v mysli zůstaly zvuky tříštících se kostí, výkřiky hrůzy a krvelačný řev, které se nesly za ním.

Další události přišly jedna za druhou bez souvislostí a bez vnímání. Bitva o letiště, to byly další stovky padáků snášejících k zemi rozstřílené vojáky v německých uniformách, rozbité junkersy, které měly přistát na pomoc, střelba, střelba a střelba…

Dvě novozélandské kulky si našly i Edeltraudina otce. Ucítil bolest v břiše, padl do trávy. Přiskočili k němu dva vojáci, jeden z nich si ho přehodil přes rameno. V tu chvíli omdlel.

Byl večer a Edeltraud na dvoře splachovala ze svého těla celodenní prach a pach. Třebom tichla a chystala se k večerním motlitbám.