Vykřikl a vrhl se s odjištěnými granáty ze zasněženého svahu přímo pod pásy tanku. Následoval mohutný výbuch a "Tiger" vzplál. Úkol byl splněn. Kamarádi hrdinného partyzána jen tiše smekli. Možná ale ten výkřik špatně slyšeli.
Tenhle příběh, ač to tak nevypadá, je jen první částí staré, nekorektní anekdoty, jejíž pointou je, že ten výkřik nezněl za stranu a za lidi, ale zasraný náledí. Tento a spousta jiných podobných fórů se šířily v dobách normalizace subkulturou, která vlastně žádnou subkulturou nebyla, protože to byla jakási lidová paralela kultury oficiální, která byla na rozdíl od té neoficiální korektní, ale také z velké části pokrytecká, prolhaná, patolízalská a na základě kontroly a cenzury udržovaná v souladu s principy režimu.
Myslím, že lidé mého věku a starší, tedy my všichni, kteří dobře pamatujeme předlistopadové roky, protože jsme v těchto dobách byli již dospělí, si pamatujeme i onen nekorektní humor, který kvetl na školách a pracovištích, v hospodách i v domácnostech. Témata fórů přesně odpovídala tomu, co nám bylo do zblbnutí předkládáno propagandou, a to jak v podobě školních osnov, novinových článků, knih, kinematografie, tak i prostřednictvím různých společenských akcí. Stalo se často, že lži, polopravdy, tendenční výklady a různé dezinformace byly svázané s reálnými skutečnostmi, čímž se diskreditovalo i to, co by jinak mohlo a mělo být předmětem úcty.
Ještě jsem zažil dobu (počátek normalizace), ve které přežíval kult rudoarmějců, partyzánů, hrdinných komunistických odbojářů a vězňů z koncentračních táborů uvězněných za své politické a vlastenecké přesvědčení. Byli ovšem ještě v kurzu i sovětští kolchozníci, budovatelé, prorežimní umělci, ve kterých jsme měli nacházet obdoby s našimi hrdiny budování socialismu, s družstevníky, dělníky, ale i fízly a nomenklaturními kádry všeho druhu. To vše dohromady vytvářelo onen stav schizofrenie, který se stal a stále je jedinečným námětem knih a filmů, kterýmižto se tak rádi bavíme, ale možná se poněkud falešně ubezpečujeme, že tahle doba u nás minula a již se nevrátí. Kroutíme také hlavou nad aktuálními reportážemi ze Severní Koreje, z Číny, ale i z Ruska či Běloruska a patrně si říkáme, že tohle by se u nás nemohlo stát.
Jenomže ono se to u nás už stalo a není žádná záruka, že by se to nemohlo opakovat. Nemohu se zbavit dojmu, že plíživá normalizace v současnosti není žádnou chimérou, protože normalizátoři přežívají v nás a z nás se projektují do politických reprezentací a kultury. Rozpad socialistického bloku jistě souvisel se změnami v Rusku a s neudržitelnou ekonomikou, ale byl dle mého soudu možný i z toho důvodu, že lidé také již nechtěli žít ve lži a přetvářce, ke které je náhle nikdo už násilím nenutil. Odpor k tendenční, prolhané, nezdravě korektní a cenzurované kultuře byl jednou z pák politických změn.
Nechci tvrdit, že se do onoho normalizačního bahna opět počínáme potápět na všech frontách, chválabohu to tak není, a já vnímám, že je dost těch, kteří se tomu usilovně brání, myslím si však, že část společnosti má tímto směrem „dobře“ našlápnuto. Možná to ale není onen mainstream, o kterém si myslíme, že je tím mainstreamem. Řekl bych, že typickým průvodním jevem jsou projevy politické korektnosti („politically correct“ nesouvisí přímo s politikou a politiky), která opět vytváří modly, nekriticky velebí domnělé přátele a stírá domnělé nepřátele, určuje o kom a jak je správné, slušné, a nakonec i zákonné se vyjadřovat a tento stav se opět počíná vzdalovat tomu, co reálně ve společnosti existuje, jak se mluví a jak se i smýšlí.
Připadám si někdy jako ten malý kluk, který se na počátku 70. let ptá: Proč to, tati, nemohu normálně říkat, když to doma říkáme? Není to pravda? Je to něco špatného? Vždyť to doma a mezi sebou všichni tak říkají? Odpovědí mi bylo, to, co je tou odpovědí i dnes: Nechceš-li mít problémy, drž hubu a krok. Netvrdím, že u nás panuje nesvoboda ohledně vyjádření názoru a postoje, ale pořád platí: dávej si dobrý pozor, jaké názory a postoje vyjadřuješ. Sice za to nikomu, pokud neporušuje zákon, nehrozí otevřená perzekuce, ale to neznamená, že bychom nežili v názorových bublinách, které se nejen brání průniku s jinými bublinami, ale z nichž je těžké se prosadit ve veřejném prostoru.
V tom veřejném prostoru jsou totiž náhle nepřijatelná mnohá témata a je zapovězeno zesměšňovat a karikovat to, co ještě nedávno možné bylo. Satira a nekorektní humor mají jasně vymezené mantinely, ve kterých se mohou pohybovat, aby vůbec mohly být veřejně prezentovány. Můžeme si sice naštěstí ještě dělat legraci z politiků i z představitelů státu, ale nedejbože, aby si satirik či humorista vzal na paškál něco, co se týká, národa, rasy, genderu, náboženství nebo zesměšňoval naše novodobé modly, kterými jsme nahradili ty staré.
V názvu a úvodu článku jsem použil nekorektní anekdotu, na kterou jsem si náhodou vzpomněl. Dá se na ní ledacos demonstrovat. Je asi jasné, že není primárně důvod zesměšňovat protinacistický odboj, což platilo tehdy, stejně jako dnes. Pamatuji ještě drsnější vtipy, ve kterých figurují, Židé, gestapáci, vězni, koncentrační tábory a podobně, kde to platí dvojnásob, ale ty fóry nevznikly jako propagace nacismu, ale jako reakce na ubíjející adoraci mnohdy falešného heroismu a vyprázdněnost do zblbnutí omílaných příběhů a činů, se kterými bohužel souviselo zkreslování faktů i dějin jako takových. Humor se tak stal jakousi obranou před takovým nešvarem, což neomylně platí i pro dnešní humor a dnešní nešvary.
