Až potom za Babiše, za Husáka, za komunistů, za Rakouska a za Karla IV. Někdo se slzou v oku vzpomíná na dobu, kdy vše stálo málo, někdo na dobu, kdy to stálo dobře… Já bych na ten billboard dal: „Za Klacka bylo líp“.
Nevím, jestli to rčení „za krále Klacka“ mladší generace ještě používají. Konečně ani v mojí generaci a starších to asi nebyl až tak profláklý frazém. Ten výraz má odkazovat na jakousi velmi neurčitou dobu a pravděpodobně to nemá co dělat s klackem, ale s Kladskem, tedy dnešním Klodzkem, dřívějším hrabstvím, které sice bylo historickým českým územím, ale po 1. světové válce bylo pařížskou mírovou konferencí ponecháno Německu a po té druhé za poměrně dramatických okolností připadlo Polsku. Jinak, kdybyste hned nevěděli, tak je to právě to místo na mapě, o kterém zvídavé děti dumají, proč je ta hranice mezi Orlickými horami ze západu, Kralickým Sněžníkem z jihu a Jeseníky z východu tak divně vykousnutá.
On ten „kladský král“ je spíše mýtus, což asi dobře koresponduje s onou neurčitou mytickou dobou. Jeho předobrazem však může být kníže Slavník a tou dobou doba před vyvražděním Slavníkovců roku 995, o které toho z relevantních zdrojů příliš mnoho nevíme. Konečně i ono vyvraždění a vypálení, byť archeologicky v Libici prokázané, známe především z Kosmovy kroniky, tedy od pohádkáře všech pohádkářů, kterým se nechali inspirovat v moderní době jiní pohádkáři. Ono je to ale celé trochu na vodě, protože Libice, jako sídlo Slavníkovců, je od Kladska docela daleko. Jestli vypálení té „opevněné vesnice“ a povraždění jejich obyvatel mělo zásadní vliv na formování českého státu, tak Kladsko a případný kladský „král“ s tím asi moc společného nemají. To jsem ale poněkud odbočil.
Jestli bylo líp za Klacka, tedy v temném středověku, je jisté asi tak, jako že bude líp na svatého Dyndy, případně to celé "líp" skončí kdesi „v čudu“. (Neustále mě ty podivuhodné české frazémy odvádějí od tématu). Rčení „na svatého Dyndy“ se používá v podobném smyslu jako „až naprší a uschne“ nebo, jak vysvětlil pan Werich, „až opadá listí z dubu“, tedy nikdy. Žádný svatý Dynd, Dynda ani Dyndy totiž neexistuje. Možná, je to jméno spojené se staroslovenským bohem lásky Didem (Did), tvrdí to Jungmann, tak na tom asi něco být může, kterýžto nemůže být svatý, neb je to bůh pohanský. O něco pravděpodobnějším vysvětlením původu mi však přijde zkomolenina francouzského svatého Glinglina (Saint-Glinglin), který je ovšem také imaginární postavou a „den na svatého Glinglina“ má pro Francouze úplně stejný význam jako to naše „na svatého Dyndy“.
Jaké je to v Čudu? Tu otázku si sice ve své knížce položil již Zdeněk Svěrák a každý z nás ví zcela přesně, že právě tam mizí úspory, polodivocí domácí mazlíčci či milenky a milenci, ale určitá nejistota, kde to je, či co to je mezi naším obyvatelstvem stále panuje. Vědecké vysvětlení toho „čudu“, odkazuje na kouř, anobrž čoud. Tedy příslušná věc, zvíře, osoba či nehmotný statek mizí v kouři, v mlze, případně v prachu. Ten prach by mohl mít ještě souvislost s biblickým „prach jsi a v prach se obrátíš“, ale už bych to asi nekomplikoval. Daleko prozaičtějším vysvětlením „čudu“ je ČUD, tedy Československé úvěrové družstvo, ve kterém ve dvacátých letech minulého století zmizely peníze čekatelů na nový automobil. Zpronevěřili je (dnes bychom řekli, že družstvo vytunelovali) jistí pánové Skrivanek a Buřil. Byla to ve své době veřejností hodně sledovaná kauza, takže se ono „mít něco v čudu (ČUDu)“ brzy vžilo.
Chtěl jsem se původně seriózně zamýšlet nad tím, kdy bylo lépe, případně nejlépe, a proč má jistý potentát nejdříve potřebu slibovat, že lépe bude, a posléze si, aniž bychom si toho všimli, stěžovat, že už lépe bylo (rozumí se za něho), ale marnost takových úvah je zjevná. To je asi fakt lepší se nimrat v kouzelných českých rčeních. Takže se omlouvám všem těm, které jsem navnadil na nějakou "hlubokomyslnou" politologickou úvahu, a zatím je výsledkem takováto šaškárna.
